Advent, čas kočičí radosti

Advent je můj oblíbený čas. Nazdobím dům, začnu péct cukroví a snažím se zpomalit života běh. Zatím došlo na všechno, až na cukroví.

Začala jsem omotávat girlandou z umělého chvojí zábradlí v domě. Je to dost ošklivé zábradlí, takže ozdobená girlanda ho vylepší (aspoň na měsíc). Na girlandu jsem vázala mašle z organzy. Mezi umělým jehličím tu a tam vyjela bílá drápatá packa a snažila se mi pomoct vylepšit design mašlí. Po této akci jsem zaváhala, jestli mám na girlandu zavěsit pár vánočních ozdob jako loni. Zbaběle jsem tím pověřila Kačku, která nevázala mašle :)

Kupodivu ji žádný dráp nesekl a v klidu zdobila. Zajímavosti nastaly až další den nad ránem. Netušila jsem, že plastová vánoční ozdoba narážející do kovového zábradlí dokáže způsobit takový rachot! Od neděle je v polospánku slýchám nad ránem každý den.

Cukroví ještě nepeču, přesto trávím v kuchyni snad čím dál víc času. V pátek jsem začala porcovat dvě kila vepřové kýty. Byla jsem v klidu, žádná zvěř v dohledu. Ve chvíli, kdy jsem krájela třetí plátek, se ten první začal vzdalovat. Kilián se nenápadně připlížil a vlekl plátek velikosti pro dřevorubce pryč. Zařvala jsem a požádala rodinu o spolupráci. Kočičákům došlo brzy, že maso dostanou jen tehdy, když budou na zemi, to vydávám příděly všem, ale nepochybuji, že to příště zkusí znovu. Ale advent je i čas naděje, že ? :)

Pokud jde o zklidnění a zpomalení, kočičáci makají na opaku. Včera mi Oriáš v pět ráno přistál na hlavě. Lehce vytaženými drápky se mi zatnul do vlasů. Pronesla jsem něco neslušného, zahodila kočku a spala dál. Ráno leželi na zemi dva úžasní miloučcí kočičáci, kteří na mě mrkali: „Sleduješ, jak jsme vzorní? Cože, na hlavě? Ale prosím tě.“

Onehdy jsem se tři noci po sobě vzbudila a nemohla hned usnout (na to nejsem zařízená!). Takové věci obvykle řeším tak, že si jdu chvíli číst na net, za půl hodiny zalezu a usnu. Uklidňující čtení se nekonalo, protože se kočičáci probudili a rozhodli se mi věnovat svou přízeň. Ve tři ráno dávám přednost lehčímu čtení, kdy mi nikdo neskáče po klávesnici a nešvihá ocasem pod nosem. Zvažovala jsem zakoupení čaje na nervy, ale pak jsem spíš začala usínat vzteky :)

Večer se Kilián procházel po knihovně. Najednou z ní začala padat moje první porcelánová panenka i s kocourem. Hlavou mi bleskla věta profesora Piškota „padá kočka, něco si přej!“ a natáhla jsem ruce. Do jedné jsem chytila panenku a do druhé kocoura. Kilián taky pochopil, že padá, a vytáhl drápy. Ty škrábance jsem si teda rozhodně nepřála... ty na krku zmizely rychle, ty na hřbetu ruky se ještě nezahojily, ale do Vánoc času dost, že :)

Hezký začátek adventu!

Publikováno na Dedeníku