Auto-moto-peklo

20.02.2014 12:49

Každý z nás, kdo jezdí autem jako řidič nebo pozorný spolujezdec, to zná. Jindy spolehlivé vozítko přestane poslouchat a dělá si věci nepředvídané, které řidiče dokážou dohánět k šílenství.

Na své autíčko- byť starší kousek- jsem se dost spoléhala. Fábinka se chovala mravně a tolerovala mi i chyby, které jiná auta už jen tak nepřejdou- třeba jet dvacítkou na trojku, protože zrovna kodrcám přes retardéry a u toho šmejdím očima kolem, jestli se ze tmy nevyloupne běžící pes nebo kočka. Ovšem i mému jindy snášenlivému autu došla trpělivost a ukázalo mi, zač je toho loket.

Začalo to při příjezdu do města, kdy jsem zajížděla na parkoviště a najednou na palubce začalo blikat červené světýlko s kapající konvičkou a Fábinka se zoufale rozpískala. Vyděsila jsem se a volala SOS svému muži, který mi oznámil, že je daleko, nepomůže mi a poradil mi, ať zavolám k nám na vesnici automechanikům, kteří mají mou modrou krásku v péči. Ti byli milí, ale donutili mě k věcem pro mne dosud nevídaným. Neuměla jsem ani zvednout kapotu (ovšem kolemjdoucí mladík to zvládl, a tak to už umím), ale s mobilem u ucha jsem nakonec dokázala zkontrolovat stav oleje v motoru. Ten se zdál být v pořádku, a tak moji milovaní mechanici nasedli do auta a s krabicí různých náhradních dílů a lahví oleje dojeli na okraj města za mnou. Problémem bylo čidlo, které sice s sebou měli v několika provedeních, ale to moje s atypickým závitem ne, nicméně ho promptně sehnali a mohla jsem odjet. Jenže to už se mi nějak špatně otvíral kufr auta.

Na další zastávce jsem si potřebovala vytáhnout notebook z kufru. Nešel otevřít. Mluvila jsem na auto neslušně, pak do něj v zoufalství kopla, ale nic. Nakonec jsem si vzpomněla na starý vtip o tom, jaký je rozdíl mezi autem a počítačem. Kupodivu vtip fungoval- pokud byly otevřené zadní dveře a auto jsme zamkla a odemkla, podařilo se mi kufr otevřít. Tutéž šaškárnu jsem musela zopakovat ještě jednou- rozdíl byl jen v tom, že jsem si poněkud pozdě všimla, že sakrování, kopání do auta a následně akce s naprostým úžasem v očích sleduje paní, kterou jsme měla zrovna učit v jazykovce, a dosud mě znala jako slušného a relativně normálního člověka.

Rána do dveří cestou domů při projíždění kolem neosvětlené stavby byla už ta pověstná poslední kapka.  Domů jsem dojela rozklepaná jako ratlík. A co byste řekli? Můj muž vzal klíče od auta, normálně kufr otevřel a jen se lehce divil, že auto má nějaký problém. Asi mělo, protože během čtyř dnů se mi totálně vybila baterka a nenastartovala jsem.

Od té doby na Fábinku opět hovořím vlídně a lehce ji popleskávám po volantu. Už jsem jí slíbila vyházet i ty prázdné PETky a sáčky od svačin. A rozhodně budu pozorně číst všechny vtipy! 

 

Matylda

 

Vyšlo na Našem Zvířetníku v listopadu 2012