Borůvka spinká
Borůvka spinká. Už navždy. Moje první psice, učitelka psího chování, odešla za Duhu.
Nikdy předtím jsem psa neměla. Děda psy měl, měla jsem je ráda, ale vždycky něco nedopadlo. Až jsme se jednou jako rodina rozhodli a přišla mezi nás Borůvka.
Mušketýr ji úplně nechtěl, ale nakonec si ji moc oblíbil. A já jsem s ní poprvé v životě přišla na psí cvičák.
Asi jsem měla štěstí, že to byl zrovna kavalír trikolor. Borůvka spoustu věcí neřešila, byla jen strašivě závislá na své smečce, což si nejspíš pamatují všichni, co ji znali. Ale byla pak i dobrou alfou blenheimové Světlušce, která byla vždycky trošku introvert a vedle Borůvky naprosto spokojená beta.
Borůvka mě naučila spoustu věcí. Jak se chovat ke štěněti, jaký je rozdíl mezi psím vrčením a „vrčením“, kdy se vrčí na hračky, boty a jiné věci, co je potřeba vyzvat ke hře.
A doteď si vybavuji, jakou srst měla Borůvka na bříšku, když jsem ji hladila po boku a dál.
Borůvka nebyla ani chovná, ani výstavně úspěšná. Byl ukázková pizizubka se špatným skusem, ale skvělou povahou. Byla spíš pracovní pes, než gaučák. Když se vláčela venku bez zájmu, stačilo začít cvičit „spartakiádu“- sedni, lehni, zůstaň atd. Okamžitě se nadchla a vzorně cvičila. Světluška to umí taky, ale bez Borůvky do toho nedává srdce. Asi budeme muset naučit Karamelku, jak se tančí se psem i cvičí základy poslušnosti, aby měla Světluch důvod se nadchnout J
Borůvko, byla jsi jedinečná. První a proto nejlepší. Prý nemám srovnávat. Karamelka je určitě jiná. Jenže co mám dělat, když je tolik stejná? Je pažravá, doprovází mě při odjezdu do práce a už zkusila tlapkou, jak si otevřít dveře, když chce jít za mnou. To nedělala Světluška, jen Borůvka. Že by ji stihla toho tolik naučit?
Chybí mi pejska vlezlá pod peřinou, která dokázala poznat, že mě bolí záda, a tak se mi na ně přitiskla a hřála mě. Chybí mi pes, kterého jsme měla všude za patami (Světluška taková není). Chybí mi černé oči, vnucování plyšové kachny i nadšený úprk za hozenou hračkou. Prostě mi chybí.
Publikováno na Dedeníku 2016