Chleba

„Ano, ale počkej, teď si musím sjet pro chleba, dokud mají ten dobrej,“ řekla jsem předevčírem Kačce. Je totiž důležité jet pro chleba včas. Není chleba jako chleba.

Do obchodu v naší dědině vozí snad tři druhy chleba. A já mám nejradši ten, co mají kolem deváté ráno. Luxusní kůrčička posypaná trochou sezamových semínek, měkoučká střídka a vydrží tři dny poživatelný. Pokud náhodou vydrží tak dlouho.

Žijeme v době, která nám pořád otlouká o hlavu zdravou výživu, celozrnné pečivo, semínka... vyzkoušela jsem poctivě všechno a zavrhla jsem jen graham (po snězení mám pocit, že mi v žaludku leží fůrka kamení), ale obyčejný chutný chleba nic nenahradí.

Ten se prostě nepřejí- a nejradši mám chleba s něčím totálně nezdravým, jako je škvarková pomazánka od místního řezníka (prostě jen pomleté škvarky, možno přidat další ingredience) nebo normální máslo (bez zdravých rostlinných tuků prosím).

Přiznávám, že mě poněkud trápí, jak některé druhy chleba dokážou rychle zplesnivět. Tomu se snažím předejít tak, že si ze staršího chleba udělám nasucho topinky, namažu nějakým sýrem nebo ochuceným pomazánkovým máslem... ale tomu oblíbenému druhu se to nikdy nestává :)

Škoda, že v obchodech nemůže být jen takové opravdu chutné jídlo a musíme tam strpět i pečivo z  obrpekáren, které druhý den chutná jako piliny.

Vím, že si svůj oblíbený chleba můžu v obchodě objednat, aby mi ho nachystali- jenže jak mám vědět, kolik chleba budu vlastně potřebovat? Někdy se sní za večer dva krajíce a jindy celý bochník- mimo jiné podle toho, kolik toho děti snědly během dne nebo kolik dalších lidí s nimi domů dorazí.

Tak já bych prosila denně ten dobrej chleba. A taky ty povidlové buchty a.... :)

Dedeník 2016