Demoliční četa pokračuje v akci

Po překonání virózy začaly kočičí eskapády nabírat na obrátkách.

Kocouři začali častěji drápat roh naší postele (podotýkám, že škrabadlo mají). V pět ráno je to činnost příšerná, ale už jsem se naučila kopnout v polospánku do peřiny, která provinilce pleskne po hlavě. Knedlička Ori přestane, Kilián zasune půl kocoura pod postel a drápe zespod postele, což jsou sice uši drásající zvuky, ale aspoň to není vidět. A taky se brzy ráno u nás v ložnici rvou. Je mi to dost jedno, pokud některý kocour při nízkém průletu nedopadne na psa, který se lekne a s řevem vyletí.

Oblíbený večerní bivakovací prostor je kryt velkého akvária, Nejdřív hřeje a potom... nevím, ale je z něj úžasný výhled. Ale kam dám na Vánoce betlém?

A kradou. Kradou strašně. Po nemoci nechtěli žrát a teď by snědli i ševce s verpánkem a babičku s motykou. Na dotyčné osoby ještě nedošlo, zato došlo na brambory, špenát s česnekem, houbovou omáčku od medailonků, půl plechu piškotu s jablky a milý byl pokus odvléct kilo bůčku. Pokud někdo porcuje maso, potřebuje pomocníka, aby odhazoval kočky.

Na vylepšování mé nervové soustavy spolupracují i psice. Kočičince z kadibudky jsou občas neodolatelné. Kavalírky díky své velikosti dokážou zasunout dovnitř přední půlku psa, sežrat, co chtějí, vytahat na chlupech část kočkolitu a vylézt.

Onehdy jsem načapala Borůvku zalezlou z poloviny uvnitř. Neslyšela mě, takže když jsem káravě zařvala, strašně se lekla. Uskočila s horní polovinou kadibudky stále navlečenou na těle a posunula se o metr dál, kde s plastovým hajzlíkem praštila o kovové zábradlí. Konečně se jí povedlo se té děsné budky zbavit. Jak tenhle psí zlozvyk nesnáším, tak jsem se smála strašně a velmi nevýchovně:)

Světlušku kocouři občas zlobí, a tak jim to oplácí a honí je. Myslím, že obě strany přesně vědí, o co jde a tu hru hrají se stejným zápalem.

Nudíte se? Pořiďte si z útulku kočičí sourozence!

Publikováno na Dedeníku