Do Anglie a zase zpátky (4)
V pátek dopoledne jsme vběhly do Brightonu nakoupit dárky pro rodinu – třeba Kubu úplně nadchlo tričko s nápisem Normal people scare me, tedy Normální lidé mě děsí – a odvlekly ze schodů v hotelu obří kufr.
Prvotní úvaha byla nasednout a sesvištět na kufru ze schodů dolů, ale špatně by se vybíraly zatáčky :) Tak jsme ho potupně sdrncaly a já jsem si stoupla na místo určené pro nakládku a vykládku zboží, zatímco Dede šla vyzvednout Ajajaj.
Odjely jsme na hrádek Hever (čti hívr, jinak jsem z toho názvu taky měla psinu). V porovnání s jinými hrady vypadá jako chalupa na letní dovolenou, přesto to bylo regulérní sídlo, kde vyrostla Anna Boleynová a ukazují tu údajné svatební lože Jindřicha VIII. Skladba vystavovaných předmětů je trochu jiná než na českých hradech – méně zbraní a více textilu, takže já jsem byla spokojená.
Dede: Hrádek Hever je pro mě srdeční záležitost. Když jsme žili v Anglii, měli jsme k němu jen asi 20 minut jízdy autem, takže jsme měli permanentku a jezdili tam kdykoliv nás napadlo. Vodili jsme tam návštěvy, venčili psy, obdivovali zahrady ve všech ročních obdobích. Musela jsem se držet, abych Matyldu neutloukla výkřiky typu: „tam mi psi skočili do vody mezi lekníny a to byli na vodítku“, protože takových vzpomínek jsem měla plnou hlavu.
Mile mě překvapilo, že expozice nebyla úplně stejná, hlavně tam, kde používají voskové figuríny Jindřicha VIII a všech jeho žen. Předváděná scéna byla jiná, než si pamatuju a zase jsem se dočetla nové zajímavosti. Líbí se mi, když vystavovatelé respektují, že lidi zajímá i něco jiného, než genealogie a popisy exponátů – tedy i historky a „návody k použití“. Potěšilo mě, že ve zbrojnici se pořád ještě mezi dětmi i dospělými těší největšímu zájmu středověký záchod:))
Neprovádí se tu skupiny s průvodcem, jak je zvykem u nás, každý tu prochází po šipkami vyznačené trase a pokud chce víc informací, než podávají stručné cedulky, musí si vypůjčit sluchátko. My ho neměly, ale zažila jsem ho v Dóžecím paláci v Benátkách – a byly v něm hlavně zajímavosti a drby, takže stálo za to. Ale nás honil čas odevzdání auta – půjčovna trvala na času 16:25 a před námi byly páteční silnice.
Zaujalo mě, že jak na Heveru, tak na Arundelu méně pohyblivé a starší návštěvníky vozilo vozítko připomínající přerostlé golfové autíčko. Měli tak možnost vidět všechno jako ti pohybliví a pokud jsem stihla nastudovat, příplatek za to nebyl. Hever měl opět nádherné zahrady, kde mimo jiné zrovna probíhala výstava jiřin, na trávnících se piknikovalo, hrály hry a pobíhali psi. Prostě pohoda.
Dede: Psi mají vstup dovolen, přičemž se předpokládá, že se budou slušně chovat, lidé po nich uklidí a nenechají je volně běhat v Italských zahradách – jinde to možné bylo. Nazgúlové tam strávili plno šťastných chvil a Beruška, tehdy desetitýdenní, tam ukázala, že umí plavat:)) Bylo teplo, my jsme jeli se psy na lodičce po místním rybníku.
Když jsme se blížili ke břehu, kde jsme chtěli zastavit, dovolili jsme Kazanovi, aby skočil z lodě do vody a plaval po svých. Ovšem Berry už tehdy hodlala následovat svůj velký chlupatý vzor kamkoliv, takže z té loďky vyskočila taky, štěňátečko pitomé. Naštěstí byla na flexivodítku, takže poté, co se kousek proplavala, jsem si ji mohla jemně přitáhnout a vrátit do loďky. Tam se štěně rozpláclo jak žába, an neuneslo tíhu mokrého kožichu:)) Prostě procházka Na Heveru pro mě znamenala procházku celým labyrintem vzpomínek:))
Nakonec jsme tu půjčovnu stihly. Do limitu nám chybělo asi sedm minut – prostě to bylo o prsa korejské běžkyně :) Spokojeně jsme odklusaly na letiště, podaly obří kufr a odešly na kávu.
Dede: Musím říct, že koekonci jsem měla už trochu nahnáno, že to nestihneme. Ačkoliv jsme si hrádek zařadily jako výlet poblíž letiště, ačkoliv jsme si měřily, kolik času nám to dalo od dálnice, stačilo pár pomalých aut a několik hůř průjezdných kruhových objezdů na úzkých silničkách, abychom se dostaly s časem na hranu. Prostě silnice byly ucpanější než jsem čekala a navíc jsme musely tankovat, takže časovou rezervu nechanou „pro všechny případy“ jsme využily do posledních minut. Hodila se mi pak Matylda – na onom narvaném parkovišti, kde se vracejí auta, jsem ji prostě po vjezdu vyhodila i s papíry ven, aby šla vyřizovat náležitosti a teprve pak šla hledat místo, kde jsem měla zaparkovat:))
V tu chvíli to opět začalo být zajímavé. Letištní chodbou procházeli tři policisté s puškami se zaměřovací optikou připravenými ke střelbě – prostě je drželi v rukou a neměli je na zádech – a jeden policista s trochu větší španělkou, která měla na reflexních kšírkách jméno Lily. Očuchala nás všechny. Silně nás to znervóznilo – co se zas děje?
Prohlíželi každé dveře a každý výklenek. Dede podotkla, že pokud uslyšíme divné zvuky, lehneme si na podlahu. Pravdu jsme se dozvěděly až druhý den. Na nedalekém letišťátku spadlo soukromé letadlo s bin Ládinovými příbuznými.
Dede: Ozbrojenci na letištích bývají, to dnes není až zase takový nezvyklá podívaná, stejně jako psi hledající drogy. Ovšem obvykle jen ostražitě procházejí. Tentokrát postupovali metodicky, prohledávali výklenky, rychle nahlíželi do vedlejších chodeb, a to vše se samopaly připravenými k výstřelu. Přiznám se, že mi z toho nebylo úplně nejlíp, protože bylo jasné, že to cosi myslí vážně.
Let zpátky proběhl víceméně v klidu. Nepočítám půl hodiny na ranveji, během níž brečely všechny malé děti v letadle. To je holt to cestování vzduchem.
Do Prahy jsme dorazily pouze s mírným zpožděním a počkaly si na kufry. Z letiště jsme vypadly v deset večer. To znamená, že si člověk nic nekoupí k jídlu a pokud bych vyrazila na nádraží, dojedu do Brna v půl třetí ráno a přípoj k žabkám nepojede ještě dvě hodiny. Tudíž nabídku přespat v Praze jsem přijala s nadšením.
Cestování je báječné. Obzvlášť s příjemnými společníky. Ale ještě jsem nejedla anglické vdolečky scones a neviděla ty viktoriánské koupelny – já tam snad někdy v budoucnu ještě pojedu!
Psáno s Dede
Fotky zde album: https://malcka.rajce.idnes.cz/2015_Anglie_den_ctvrty/
Vyšlo na www.dedenik.cz