Do Anglie a zase zpátky (3)

Ve čtvrtek jsme chtěly trochu prochodit Brighton. Už dřív jsme okoukly známý Brighton Pier – most se stánky, kavárnami a kolotoči, prošly se po nábřeží a podivily se, že místní obchůdky zabudované v nábřeží nabízejí kyblíčky a lopatičky, když pláž v Brightonu je kamenitá. Jak se asi ty velké kameny do kyblíčků nabírají?

 

Pokusily jsme se najít funkční wifi, ta v hotelu kulhala neuvěřitelným způsobem. Zašly jsme do obchodního centra a šly na kafe. Obsluhující Ind v bistru zbystřil, když nás slyšel mluvit, a začal se ptát, odkud jsme (ptali se skoro všichni, tak nám to nepřišlo divné). Když uslyšel, že z ČR, radostně pronesl: „Ostrava! Nejlepší kamarády mám z Ostravy! Umím český slova: tatínek, maminka, ježíšmarjá!“ Nad ježíšmarjá jsme obě vyprskly. Rozloučil se s námi „ahoj“ a podal nám kafe :)

 

Uličky v Brightonu mě okouzlily – jeden obchod prodával retrošaty z padesátých let, naproti ze třicátých – vzdychala jsem radostí a ráda bych si něco koupila, kdyby to bylo za lidštější cenu. Ovšem kurz libry mým nákupům nakloněn nebyl.

 

Courat po městě s Matyldou, bylo skutečně osvěžující – viděla věci, které já prostě nevnímám. Jako třeba zvláštní šaty, boty, klobouky, látky a umělecké plyšové medvědy:)) Naprostou většinu míst, kde jsme v Brightonu byly, jsem už někdy předtím prošla, ale díky Matyldinu pohledu jsem je viděla zase jinak. Mimochodem, dodám charakteristickou příhodu. Motaly jsme se autem po městě ve snaze cosi najít, já měla oči jen v hustém provozu, a tak se ptám: poslouchej, nejely jsme už tudy? A Matylda přesvědčivě odpověděla: jasně, ten krámek s hadrama poznávám!:))

A ten Ind byl úžasnej – taková globalizace v individuálním rozměru:))

 

Nakoukly jsme k Indickému pavilónu – uvnitř je muzeum a galerie, okolo hezká zahrada s parkovými trávníky, kde posedává spousta lidí, a konají se různé akce. Zrovna probíhaly promoce, protože se tam fotili mladí lidé v tradičních baretech a pláštích – bylo to hezké sledovat pyšné rodiče, jak si fotí načinčané potomky na pozadí zeleného parku.

 

Následně jsme nasedly do auta a jely směrem na Arundel. Arundel je velikánský hrad se slavnými zahradami. Jely jsme podle velmi stručné mapy v letáku turistických zajímavostí, ale aspoň směr byl vždycky jasný. Měly jsme však hlad, takže jsme zastavily ve vsi? městečku? Southwick ve Schooner Inn (hospoda U škuneru).

 

Dede: Měly jsme totiž úkol dát si někde fish and chips. Prohlásila jsem, že bez této zkušenosti Matylda nemůže překládat anglické knížky:)) (Masové koláče – tedy steak and kidney pie jsme měly už den předtím:)) Já jsem měla taky svůj malý soukromý cíl – konečně zjistit, jak to chutná s tím tradičním octem, protože za našeho pobytu v Anglii jsem se k tomu pokusu neodhodlala. Původně jsme myslely, že si to dáme symbolicky na Brighton Pier, ale vyhnalo nás končící parkování – a jak se ukázalo, měly jsme fakt kliku, protože U Škuneru to stálo za to:))

 

Z oken byl vidět přístav, na zábradlí viselo oznámení, že hospoda má novy management a my měly za úkol dát si fish and chips (to jsem prostě musela). Hospoda nebyla moc plná, ale přispěchal k nám mladý číšník a dodal jídelní lístek. Než jsme si vybraly, donesl nám starostlivě aspoň láhev vody a skleničky s citronem a ledem.

 

Nad objednaným fish and chips pokýval hlavou, projevil starost, že to podávají jen s tatarkou (v anglickém podání jsou to nasekané nakládané okurky spojené trochou majonézy), ale po ujištění, že to je v pořádku, nám promptně dodal velmi dobrý kus tresky v těstíčku, hranolky z trouby a vařený hrášek. Starostlivě se přišel zeptat, jestli je jídlo v pořádku, na Dedinu žádost o nealko pivo donesl láhev a dvě sklenice s tím, že piva je hodně, tak kdybychom se chtěly rozdělit... a zase se přišel zeptat, jestli je pivo v pořádku.

 

Potěšilo ho, že jídlo nám chutnalo, a nabídl kávu. Mně stačí latté, ale Dede ráda silnou, a tak podiskutovali, jakou by chtěla – shodli se na dvojitém espressu. Přiznávám, že jsem navštívila už různé restaurace různých cenových skupin, ale takhle pečujícího číšníka jsem zažila poprvé.

 

Číšník byl opravdu milej, a nebyl sám. Po nás tam přišly dvě dámy se psem, fenkou border kolie. No, už jsem měla opravdu pořádnej psabsťák, tak jsem tu děvenku starou (psa:)) lákala k sobě na pohlazení. Což samozřejmě znamenalo, že jsme se daly s oběma dámami do řeči. Myslím, že Matylda až do konce pobytu nepřestávala žasnout nad tím, jak jsou naprosto neznámí lidé vždy absolutně nadšeni tím, že se přijela podívat na jejich krásnou zemi a dychtí slyšet o tom, co už jsme viděly a jak se nám to líbilo. Popravdě nějak si nevzpomínám, že bychom narazily na někoho opravdu nevrlého. Když s námi žertoval i úředník na letišti...:))

 

Na Arundel jsme dojely 16:07. Zaplatily jsme parkování a šly na hrad. Vůbec nás nenapadlo, že v sezóně pouští dovnitř do čtyř, a tak nás oznámení, že je zavřeno, poněkud zaskočilo. Nehodlala jsem se nechat vyhodit a byla jsem neodbytná jak čtvrtodenní zimnice, Dede přizvukovala :) Nakonec nás slečna pustila dovnitř za podivně nízké vstupné s tím, že smíme jen do zahrad a nesmíme se na nic ptát (vstupné jen do zahrad tam měli na ceníku taky, jen o čtvrtinu vyšší).

 

Zahrady byly nádherné. Typické anglické zahrady, kde se rostliny propojují do sebe, zdánlivě to vypadá jako bezúdržbová zahrada, ale je za tím spousta dřiny. Kuchyňská zahrada spojovala v sobě květiny a zeleninu, ale tady asi nejvíc napoví fotky. Mrzelo mě, že jsme nestihly slíbené viktoriánské koupelny a ložnice, ale zahrady to nahradily.

 

Dede: Zahrady byly úžasné a přestože jsem věděla, co mě čeká, stejně jsem zase žasla a fotila a žasla a fotila... Matylda každou chvilku vykřikovala: „Tuhle kytku mám, a tuhle taky! Ale malinký!! Já na to doma dejchám, aby to rostlo, a tady je to keř!“ Pak jsme se shodly, že v zahradách bylo minimum opravdu vzácných rostlin, většinu toho úžasného dojmu vytvořili s pomocí běžných kytek. Nakonec jsme se usnesly na tom, že na získání onoho dojmu je třeba nejen zahradnických zkušenosti, znalostí a představivosti, ale taky velkého množství rostlin. Tak aspoň máme při plánování vlastních zahrad z čeho vyjít:))

 

Městečko Arundel bylo taky hezké. Nadchla mě viktoriánská obchodní galerie, kde byl obchod s medvídky, obchod s vycházkovými holemi a jiné :) vybrala bych si ledacos, ale zavírali nejpozději v pět jako na českém venkově, dokonce i čajovny a restaurace měly pauzu, aby mohly mezi šestou a půl sedmou otevřít na večeři. Řeka Arun byla typická řeka, na které se projevuje příliv a odliv. Na březích visely řasy, mola pro lodě byla na pontonech – no a poněkud smrděla.

 

Dede: Přiznávám, že tohle je jedna z věcí, které mě na Anglii fascinují: řeky, které jednou tečou tam a o pár hodin zas zpátky – a rozdíl výšky hladiny se měří v metrech. Pravda, nedělá to hezké břehy, kolem řek je vždy bahnitý pás, protože s funkčním přílivem a odlivem se to prostě jinak nejde. Pamatuju si, jak jsem vždycky v Londýně musela zaběhnout k Temži, abych se podívala, kam zrovna teče a jak kolik je v řece vody. Pro člověka zvyklého na to, že řeky tečou jen jednosměrně, je to atrakce, které nelze odolat (hm, aspoň já neodolám:))

 

Byl to nás poslední večer, tak jsme se šly projít na brightonské nábřeží. Daly jsme si cider, okukovaly skoorúplněk odrážející se na moři a zkoušely přijít na to, jak na našich mobilech udělat selfie. Nepřišly jsme na to. Mne doma potěšilo, když mi Kuba dokázal, že na mém mobilu to nejde :)

 

Dede: Eh, na mém to jde... ale tam to nešlo, byť jsem se opakovaně dotýkala správného příkazu. Když mi to Marek předváděl (a fungovalo to!!!), pozdvihl obočí a pravil, abych nebyla uživatel. No, asi nám to selfie nebylo souzeno :P

 

Při příchodu k pokoji nás poněkud vykulenýma očima sledoval mladý muž bydlící na témže patře – viditelně jsme odemkly pokoj s manželskou postelí a v sobotu v Brightonu začínal Pride Parade, tedy pochod lesbiček a homosexuálů... asi jsme ho hodně zmátly :)

 

Dede: Matylda je dáma, já bych řekla, že koukal jako čerstvě vyvoraná myš!:)))

 

Psáno s Dede

 

Fotky najdete zde: https://malcka.rajce.idnes.cz/2015_Anglie_den_treti/

 Vyšlo na www.dedenik.cz