Jak jsem se učila patchwork

V druhé půlce ledna jsem měla pocit, že se z té rodiny asi zblázním, dcera šílela, že jí beru oblečení (vyrostla o 3 cm a vypadala v něm, jako by čekala velkou vodu), tudíž je chudák a nemá co na sebe, synek ignoroval všechno kromě karate a počítače a manžel neustále rozjímal o vhodném odstínu rostlinstva pro modelovou železnici. Borůvka se tvářila, že čurání pouze venku je nedosažitelná sci-fi. Když jsem vznesla žádost o úklid rozházeného oblečení a odpovědí mi bylo pouze zarputilé ticho, ve kterém Borůvka radostně žvýkala nejlepší kousky (třeba špinavé ponožky), došla jsem k názoru, že musím pryč. Samozřejmě že ne definitivně, ale aspoň na víkend. V ulici za rohem máme speciálku na patchwork, kde právě začínal kurz pro začátečníky (ale kdyby někdo pořádal kurz sázení macešek, v tomhle duševním rozpoložení bych se klidně přihlásila i tam.) O patchworku jsem uvažovala tak na důchod, protože jsem měla dojem, že na tohle nemám dost času a trpělivosti. Jenže rodinná situace rozhodla. Přihlásila jsem se a v sobotu ráno vyrazila.

Začátek byl příjemný- měli jsme si vybrat látky v přidruženém obchodě a sladit je dohromady. To mě moc bavilo. Pak už bylo hůř- měli jsme nakreslit svou deku a spočítat množství jednotlivých částí- základových čtverců, okolních proužků a kostiček. Ty čtverce jsem zvládla,ale okolní proužky a kostičky jsem počítala třikrát a pokaždé došla k jinému číslu. Paní vedle mě si naštěstí nakreslila deku stejné velikosti a svým výpočtům zřejmě věřila, tak jsem se rozhodla věřit taky a opsala jsem to. Následovalo počítání spotřeby látky, když každá látka je jinak široká- a to už jsem si nechala prostě nadiktovat, protože s čísly se neumím porovnat.

Následně jsem musela předvést další matematickou neschopnost- měla jsem narýsovat čtverce 10 x 10 cm, abych si vyrobila šablony. Když jsem je přinesla domů, můj muž-konstruktér se smál, až se za břicho popadal, a rodiče- oba technici- se mě vlídně zeptali, proč se věnuji něčemu, co je o přesnosti, což je pro mně očividně cizí slovo.

Zaťala jsem zuby a podle prvních sešitých čtverečků z odpoledních hodin jsem začala tvořit. Stříhala jsem, sešívala a sežehlovala, a najednou mě to vážně začalo bavit. Rodina, předtím hluchá k mým žádostem o pomoc, byla najednou překvapena, když jsem sdělila, že si k večeři mají vyrobit pomazánku, protože nemám hotový domácí úkol do dalšího kurzu.

Takhle to probíhalo každých 14 dní. Rodina si zvykla, že maminka v sobotu mizí, vrátí se jen na oběd, který musí sami uvařit, a navečer se zjeví s náručí hader a novými domácími úkoly.

Kája se původně radoval, že se zbavíme části látek, kterými jsem léta vycpávala byt, ale brzy pochopil, že je to jinak- začala jsem tahat domů jiné, s lepším vzorečkem. Nesměla jsem projít kolem obchodu s levnými látkami, protože jsem vždycky přivlekla za výhodnou cenu další.

Doma jsem přestala uklízet žehlicí prkno, protože jsem stále šila a rozžehlovala. Ušité „bloky“, tedy ty čtverce s tradičními vzory se mi začaly vršit. Naučila jsem se látky řezat, počítat  a rodina pochopila, že bez maminčina servisu lze žít. Borůvka se v mezičase naučila čurat pouze venku a kňouknout, když už se jí vážně chce moc.

Deka vznikla. Rychlé dokončení má na svědomí Borůvka- vytrhávala chomáčky vatelínu a bavila se tím, jak hezky poletují. Už mám hotové i jarní prostírání. Do dokonalosti mám ještě daleko, občas mi to někde ujede a nesedne úplně přesně, ale baví mě to. Plány mám dalekosáhlé, protože látek je doma dost a navíc jsem objevila obchod, kde prodávají kazové látky na váhu...

Matylda

Vyšlo na Zvířetníku - Neviditelný Pes v březnu 2009