Jak jsem ztratila kočku

05.08.2014 19:13

Onehdy jsme s Mušketýrem vyrazili ven se psicemi až navečer. Bylo horko, navíc ve vinohradu přes den jezdil traktor s postřikovačem (a podivnou alergickou reakci týkající se chroptění a kašlání jsme u Světlušky už zažili), tudíž navečer naše cesta mířila kolem obilného lánu. Přes den tam rejdil kombajn a sklízel, navečer byla právě ta správná doba na procházku.

Maceška byla ve vlídné náladě, protože už byla po večeři, a tak se rozhodla, že vyrazí s námi. Poněkud ji zmátlo, že na křižovatce cest u trati jsme nešli do vinohradu, kde to zná, ale kolem pole. Urazila se a zalezla do křoví, když jsme takoví nezdvořáci a nejdeme na procházku podle přání Její Kočičí Výsosti.

Psicím to bylo jedno, poletovaly po cestě, ňuchaly myší díry ve strništi a obecně byly ve velmi dobrém rozmaru.

Cestou zpátky jsme na rozcestí Macešku volali a pátravě nahlíželi do křoví. Po kočce jako by se země slehla. Usoudila jsem, že cestu zpátky zná, a tak vyrazila někam za svými záležitostmi.

Pozdě večer Maceška nepřišla. To nebylo nic divného, v létě to tak prostě bývá. Jenže kočka chyběla i u snídaně.

Podotýkám, že když mě v noci probudilo dítko, které hraní počítačových her vyčerpalo a lovilo ve dvě v noci něco k jídlu, moje jediné myšlenky se kromě ublížení na těle vlastnímu potomkovi týkaly zmizelé kočky.

Tudíž jsem ráno pobíhala po zahradě a podbízivě čičala, zatímco kolem se starostlivým výrazem rotovala Světluška: „Není, ta kočka tady není! Když dolítnu ke zdi, třeba přijde... vyleze na plot... ona tady prostě není!“

Vzdala jsem to a čtvrt hodiny, které jsem před odjezdem do výuky hodlala obětovat na úpravu svého zevnějšku, jsem využila na výlet se psy k tomu rozcestí. Z křoví se vynořila hodně naštvaná Maceška a seřvala mě na tři doby: „Jak to, žes mě tady nechala? Celou noc tady sedím ve křoví! Trpím! Hladovím a žízním! To sis dovolila hodně!“

Nasměrovala jsem psy i kočku k domovu- Maceška se nenechá nosit, něco takového je na veřejnosti trapné- doma vydala kočce snídani, lajdácky jsem namalovala obličej na ksicht  a začala jsem do auta ládovat učebnice a notebook.

Maceška ulehla na chladnou dlažbu v chodbě a výraz velmi ublížené kočky, která běžela domů s povyplazeným jazykem, ji neopouštěl. To budu žehlit ještě dlouho!