Jak se mám v té Praze vyznat? (1)

Cestuji ráda. Po celé republice. Jen k Praze mám takový značně neutrální vztah, protože když tam přijedu, začínám se ztrácet, mám tendenci pořád chodit s mapou v ruce, na metro nasedám na opačný směr a všeobecně si připadám jako lonťák (to je brněnsky vesničan). Bubu ví, při návštěvě patchworkové výstavy mě málem vodila za ruku :)

 

Navíc jsem z Prahy dlouho znala jen Václavské náměstí, chrám svatého Víta, Staroměstské náměstí a nákupní centrum Chodov. Není to bůhvíjaký výběr, že.

Dede se nade mnou slitovala, a nabídla mi výlet do Prahy. Abych viděla i ty hezké kousky Prahy – skepticky jsem si říkala, že se tam snad něco najde.

Původně jsme chtěly jet v květnu, kdy kvetou parky, jenže to nevyšlo kvůli vytížení nás obou. Vyšlo to v červenci, v první vlně letošních veder. Myslím, že ani jedna z nás netušila, co nás čeká v Praze v 37 stupních.

Daly jsme si sraz v rychlíku. Prozíravě jsme vybraly EC, aby byla jistota, že nebudeme sedět na kožence – no, spletly jsme se. Vzhledem k letošním výlukám se jim ten správný vlak někde zdržel, a tak radši vypravili včas něco, z čeho jsem vstala s mokrým zadkem, uvařená jako hrom.

 

Dede: Kdybychom to neplánovaly málem tři čtvrtě roku, tak jsem to po spatření předpovědi vzdala. Znám Prahu a těch avizovaných (a posléze dosažených) 37 stupňů mě upřímně děsilo. Pak tu byla druhá věc – jako každý Pražák (konec konců, žila jsem tam 38 let) vidím turisty a mizím. Do turisticky exponovaných míst s oblibou vyrážím někdy mezi koncem listopadu a začátkem března – to se ještě dá Prahou projít. Ovšem těžko jsem mohla přesvědčovat Matyldu o krásách Prahy v plískanicích, že.

Ještě k tomu vlaku. Když mi Matylda poslala sms, kde mi kromě čísla vagónu, kde sedí, sdělovala i to, že vlak je prastará koženka, poklesla jsem na duchu. Pokud už koženky jezdí i na Vindoboně... Samozřejmě mi to nedalo a ve vlaku jsem se zeptala. Vysvětlení bylo prosté – při příjezdu z Hamburku do Prahy den předtím měl vlak už tak strašné zpoždění (prý 90 minut), že chmatli první soupravu, kterou měli volnou a vypravili ji co do Willachu, aby prý lidi nemuseli čekat. A tak se tatáž souprava teď vrací a v Praze si lidi přesednou do slušného écéčka. No, dobrá... jen mě zajímalo, co udělali s lidmi, kteří tou Vindobonou chtěli jet dál a oni je vysadili v Praze. Nezeptala jsem se...:))

 

Vylezly jsme z Hlavního nádraží ven a Dede mi poeticky představila místní Sherwood. Parkům už vysychala tráva do hněda, což Sherwoodu na kráse nepřidalo.

Na nejbližší ulici jsem zahlédla uměleckou galerii. Ale žádný Karlův most v duhových barvách, prosím. Umělecké panenky a medvídci. Ach! Nádherní! Chvilku jsem opět propadla své staré touze se je naučit vyrábět (tak, jako to umí Dalmi), ale bohužel je můj volný čas silně omezený. Tak snad později.

 

Dede: tady jsem si vyzkoušela cestování s Matyldou. Přísahám, že jsem tudy prošla x krát, a nikdy jsem si té mini galerie s panenkami a medvídky nevšimla! Tentokrát jsem tam i vlezly, Matylda fotila a zapovídaly jsme se s... průvodkyní? Prodavačkou? Zajímavě. Ale jak říkám – sama bych tu galerii zase přešla:))

 

Pak jsme se rozhodly jít pěšky do centra a později si koupit čtyřiadvacetihodinovou jízdenku a poznat vzdálenější části, což se ukázalo být jako výborný nápad.

Prolézaly jsme ulice a uličky a v Ungeltu jsme si daly kafe. Poněkud mě zarazilo, že servírka odešla s dvoustovkou a měla dojem, že šedesát korun je spropitné akorát. Ale nechala si to vymluvit, ač se tedy nadšení nekonalo (no dobře, většina lidí u okolních stolků byli cizinci, kteří jsou možná štědřejší, ale i tak).

Šly jsme navštívit Klementinum, kam Dede chodila studovat a kde potkala – hádejte koho? Před Klementinem stojí plechový strom s jablky, nějaký pán silně uměleckého vzhledu nám mumlavě vysvětloval jeho vznik, když viděl, že nás kovové rostlinstvo zajímá. Za pár korun jsme mohli kouknout i do studovny. Živě jsem si dokázala představit, jak tu studovali mladí mniši.

 

Dede: Rozhodně jsme nemohly vynechat Klementinum! Kromě toho, že jsme se tu seznámili s Martinem, jsem tu strávila mnoho a mnoho hodin učením na zkoušky, když jsem byla na vysoké.

Koupily jsme si lístek na prohlídku knihovny (10 Kč – méně než jinde záchody:)), a kromě velké studovny s obrovskými kamny a stolky, za kterými jsme opravdu mohli ještě sedávat my s Martinem (lampy vypadaly nové) jsme okoukly ještě i révové nádvoří. Tak tam jsem skutečně nebyla těch cca třicet let... Tak jsem koukala na kašnu a vzpomněla si, co jsem se kolem ní nachodila. Vždycky se mi dobře učilo za pohybu:))

Setkání s pravděpodobným autorem kovového stromu tak nějak zapadlo do té neurčitě sentimentální linky, podle které jsem Matyldě ukazovala Prahu. U velkého města musíte vždy vybírat a jde o to, jaký zvolíte klíč. Můj byl jednoduchý – tudy kráčely dějiny a tudy jsem kráčela já:))

 

Cestou jsme navštívili i několik kostelů – Dede udivilo, že byly všechny otevřené, ale na tom měl zřejmě zásluhu nedávno oslavovaný Jan Hus. Kostel sv. Jiljí, kde se vdávala naše Baty, kostel na Staroměstském náměstí (Dede: kostel sv. Mikuláše) – a myslím, že zrovna tam mě vyděsil moderní obraz s mnichy na oranžovožlutém pozadí, kolem kterých létají pekelní ptáci, jinak bych to asi nepopsala. (Dede: mám dojem, že ten byl až v Panně Marii Sněžné, ale nepřísahala bych na to... Určitě nebyl u Jakuba) Kostely obvykle mají vystavena různá náboženská díla, ale už dlouho na mě žádné nezapůsobilo tak strašlivě.

 

Po poledni jsme se proploužily rozžhaveným Karlovým mostem a seběhly na Kampu. Bylo strašlivě vedro, horko bylo asi i kamennému Turkovi, co si mlsně prohlížel Hradčany, a my jsme začaly mít hrozný hlad.

Na Kampě byla restaurace s venku vystrčenou nabídkou poledního menu. Varovalo nás prázdno uvnitř – už opravdu nic neměli. Takže jsme přešly parkoviště a zapadly do sklepní hospody U tlusté myši, kde nám dali nejen kofolu, ale i vodu, smažený sýr ne s hranolky, ale s brambory a když viděli, jak jsme uřícené, ještě žertovali, že by to chtělo škopek vody na nohy :)

 

Dede: U tlusté myši byl evidentně zapadák pro místní, nebylo to cílené hlavně na turisty, takže se tam dalo existovat. Přiznám se, že v turistických hordách jsem se v Praze nepohybovala už roky, takže mě maličko zaskočilo, kolik nápisů je JEN v angličtině. Když mě na Kampě odchytil mladý černoch a zval mě anglicky k projížďce po Čertovce, coby českých Benátkách, ovládla jsem se a ještě celkem zdvořile jsem česky odmítla s tím, že tam jsem chodívala už takhle malá a dnes nemám zájem.

Což vyvolalo skutečné vzpomínky na Prahu mého dětství. Ne, nechtěla bych, aby byla zase plná lešení a zoufale zchátralých domů, ale tohle mě taky nenadchlo. Já vím, člověk nemůže mít všechno a oprava desítek domů stála nemalé peníze, které nyní chtějí investoři dostat zpátky. Jenže teď mi střed Prahy na mnoha místech připadá čistý, barevný... a mrtvý. Navzdory tisícům turistů.

 

Po obědě jsme navštívily kostel Panny Marie Sněžné, kam se prý Dede povedlo dostat se dovnitř až na poněkolikáté, ale opět měli otevřeno :) Náš výlet vypadá jako cesta po kostelích, jenže já mám tyhle prostory moc ráda jako doklad své doby a navíc – bylo tam chladno :)

Proběhly jsme parčíkem (Dede: Františkánská zahrada), kde mě vyděsily Polednice na fontáně, a zapadly do pasáže Světozor s vyhlášenou jahodovobanánovou zmrzlinou – byla úžasná. A mně se navíc moc líbila vitráž nad naší hlavou.

Psáno s Dede

 

Vyšlo na www.dedenik.cz