Jak se mám v té Praze vyznat? (2)

Dede: Tady je druhý díl povídání o tom, jak Matylda objevovala Prahu. Ten první končil v žáru letního dne u Světozoru ve Vodičkově, kde jsme sedly do metra a odjely na Floru. Cíl: Olšanské hřbitovy, nejstarší část:))

 

Už bylo fakt horko. Takže Dedin nápad vyjet na Olšanské hřbitovy, na které koukala z okna svého dětského pokoje, se ukázal být zcela geniální.

Zašly jsme do nejstarší části. Dede nebyla přesvědčená, že najde to, co hledá, ale Tyršův hrob s orlem se před námi objevil, jako by šla najisto.

Mně stačilo pár minut ve stínu stromů na to, abych se vzpamatovala z vedra, přece jen jsem z JJM na horko zvyklá, a tak jsme nechala Dede dýchat na lavičce, popadla foťák a začala šmejdit kolem.

 

Dede: Tak tady jsem sama sebe překvapila, když jsem nejen nezabloudila, ale našla i ty hroby, které jsem chtěla. Mám nejstarší část Olšanských hřbitovů moc ráda, a to znám vlastně všechny přilehlé hřbitovy – Židovský na Žižkově i Vinohradský.  Jenže, marná sláva, jako dítě jsem lezla před zeď právě na Olšana (jak se tu říkalo:)) a později jsem se sem chodila učit, v kočárku malého Andyho. A právě kolem Fügnerova a Tyršova pomníku jsem chodívala často, stejně jako jsem sedávala u pana Friče:))

 

Staré hřbitovy mají zvláštní atmosféru. Jsou obvykle schované ve stínu starých stromů – naší předkové měli naštěstí rozum a nemilovali túje, které považuji za kletbu moderního zahradnictví a to nejen hřbitovního.

Nejstarší hroby mezi sebou vlastně nemají cestičky, jak jsme zvyklí, je potřeba se pohybovat opatrně mezi prostými hromádkami hlíny s různě nakloněnými kříži – chybí obvyklé kamenné ohrádky kolem hrobů. Ty pravoúhlé ohrádky vymezující naši posmrtnou existenci vznikly viditelně později. Staré hroby na mne působí méně institucionalizovaně a lidštěji.

A všude kolem stály hrobky jako z filmu o upírech. Kamenné domečky podobného typu v různém stádiu opravenosti. Některé taktak opravené s věnečkem na dveřích, jiné polorozpadlé s otevřenými zrezavělými dveřmi, odkud jsme užuž viděla mávat kostlivý hnát nebo vykukovat bledý obličej s výraznými špičáky :) Nakonec jsem nakoukla i do nich – byla tam vidět jen kamenná podlaha a smetí.

V podstatě nejděsivěji na mě působila jediná perfektně zrestaurovaná hrobka obložená mramorem – někteří upíři jsou na tom finančně dobře :)

Na jednom hrobu jsem nenašla jméno zemřelého, jen jména pozůstalých. Zvláštní.

Olšany zarůstají břečťanem. Zelená clona postupně zakrývá hroby, volnou půdu a plazí se po kmenech stromů. Jeden z náhrobků obsahoval příběh zemřelého studenta, ale byl z poloviny zakrytý břečťanem. Nechtěla jsem rušit klid, a tak jsme si příběh radši domýšlela, než bych břečťan odhrnula.

 

Dede: Ten břečťan! Za mých mladých časů (šiš, já už to říkám, jako kdyby mi bylo sto:)) býval na některých stromech břečťan – mamina botanik nás na něj upozorňovala. Jenže dnes břečťan vládne této části hřbitovů – vzal útokem nejen stromy, ale i náhrobky, cestičky mezi nimi, sloupy veřejného osvětlení. Působí až přízračně a dokazuje, že je mu v Praze dost teplo na to, aby pohodlně přezimoval a adélovitě se šířil.

Jinak vedro bylo tak strašlivé, že i když jsem se dole na hřbitově pořádně polila vodou, tak než jsme došly zpátky na Vinohradskou ulici, byla jsem zase suchá. (Mimochodem, poblíž stanice metra Flora otevřeli staronovou bránu na hřbitov – dobrý!:)) A tak jsem se chtěla polít znovu. Šla jsem k vodě a zjistila, že kohout i jeho okolí je doslova obleženo žíznivými včelami. Přestože mi z toho sakra nebylo dobře (nemám ráda hmyz a bodavej dvakrát!:)), několikrát jsem opatrně pustila vodu a namočila, co se dalo, aby měly kde pít. Ovšem nenašla jsem odvahu pustit vodu pořádně a nemočit sebe – to bych je mohla naštvat. Neriskovala jsem:))

 

Překvapil mě náhrobek primabaleríny z Národního divadla – nějak mi nedošlo, že v druhé polovině 19. století mělo Národní divadlo balet, opery mi připadaly jako samozřejmost.

Na náhrobky se psalo nejen jméno, ale i společenský status – třeba Klotylda Novotná, vdova po majiteli domu v Karlíně. Hodně to vypovídá o době – prostě nebyla tak anonymní jako dneska. Moderní hřbitov nemá v podstatě příjemnou rodinnou atmosféru, je to jen instituce. Škoda.

Dede se namočila u kohoutku s vodou, mírně vychladla a vydaly jsme se dál, do moderního kostela navrženého Josipem Plečnikem na náměstí Jiřího z Poděbrad. Atmosféra uvnitř byla jiná, zvláštní, prostor měl jiný tvar – doporučuji zkusit :)

 

Dede: „Kostel s placatou věží“ mám ráda úplně odmalinka. Však taky je to z Flory na nám. Jiřího z Poděbrad coby kamenem dohodil, tak jsme sem chodívali na procházky. Asi nejradši jsem ho měla o Vánocích – poněkud tělocvičnový vnitřek býval vždy vyzdoben spoustou obyčejných uříznutých smrčků (nejen u jesliček) a já milovala tu vůni stromů s přídechem vůně kadidla. Sedávala jsem vzadu v lavicích, koukala na úžasný dřevěný strop a pod ním se podivně vznášející koule (myslím, že to jsou reproduktory:)) a snila... No, pořád ještě mám pro ten kostel slabost.))

 

Na tomhle náměstí jsme si zašly na druhé kafe do kavárny, kde jsem žádala frappé. To, že jsem ho dostala bez ledu, mě dost rozladilo – to přece není frappé! Ale když jsem se ozvala, dodali led v menších kouscích – prostě ho neměli hotového dost, jenže to přece šlo říct, ne že dostanu cosi, čemu je frappé jen vzdáleně podobné.

Navečer jsme se šly projít na Pohořelec. Jestli mě na Praze něco fascinovalo, tak to byly staré historické domy, ve kterých se ještě bydlí. Strašně ráda bych je viděla zevnitř, jaké je vnitřní uspořádání a jak je prostor vlastně velký. Zvenčí to byla těžké romantika, ale kdo ví, jak to vypadá zevnitř?

Splavené a ulepené jsme se nechaly svézt na večeři. Martin nás vzal se najíst venku – a bylo to báječné. Pod hvězdami na Letné mi večeře moc chutnala:)

 

Dede: Večer jsme už opravdu mlely z posledního. Martin přiletěl z jakési služební cesty, tak nás cestou z letiště nabral na Pohořelci na parkovišti, kde jsme seděly na soklu sochy a přemýšlely, jestli se na ty uchozené nohy ještě postavíme. Teploměr v autě ukazoval v devět večer 34 stupňů...

Ale večeře u Letenského zámečku byla skvělá, byly tam desítky lidí u stolů v parku – vedle obvyklého barbecue tam byla i nějaké firemní oslava, takže hrála hudba, cinkaly příbory, lidé se snažili zachytit kousek nějakého větříku a místo žilo a radovalo se tak, jak se to dole na Starém Městě a malé Straně jen dnes už jen málokdy vidí. Byl to večer, na jaký se nezapomíná:))

 

Přespat jsme měli v bytě u Dede. V posledním patře paneláku, kde bylo vedro, i když jsme usilovně větrali. V noci přišla bouřka. Vím o jejím začátku. Pak jsem jako obvykle usnula a zbytek mi Dede ráno vyprávěla – o bouchajících oknech, hvízdajícím vichru... zas jsem nevěděla nic.

 

Psáno s Dede

Vyšlo na www.dedenik.cz