Jak se mám v té Praze vyznat? (3)

19.10.2015 08:15

 

Dede: Dnes nabízím třetí a poslední díl našeho putování letní Prahou. Včera jsme dokončily v horku a bouřkách den první, dnes se s námi proběhnete dnem druhým – z Petřína až do Trojského zámečku. Zase předávám slovo Matyldě:))

Ráno jsme vyrazily na Petřín. Původně jsme chtěly jet lanovkou, ale odradila nás děsná fronta – vyrazily jsme pěšky. Ovzduší připomínalo prádelnu při sobotním velkém prádle – včera vedro a v noci bouřka, takže se voda odpařovala a z nás se zase lilo.

Dede: tak na lanovku jsem se těšila – nejela jsem jí od dob, kdy byli kluci malí. Ovšem silně jsem podcenila turistickou sezónu... tu frontu bych nestála ani kdyby na konci byla výstava Van Goghových obrazů. Naštěstí Matylda moji fronto-fobii sdílela, takže jsme vyrazily pěšky.

Pod dlouhé (strašně dlouhé!) době jsem šla Petřínem po hlavních cestách a kolem pomníku K. H. Máchy. Matylda nadšeně vykřovala: „Je to on?“ Kdykoliv uviděla sochu. Moje odpovědi byly skutečně odborné: „Ne, to je nějakej jinej chlápek. Mácha je takovej... rozevlátější!“ A stojí na plácku v ohybu cesty, ne v trávě.“ A byl:))

A pak jsem vzpomínala, jak jsme chodili nahoru na Strahov bruslit na in-linech a jak jsem se jednou omylem pustila z kopečka. Jestli jsem si Máchu nepamatovala moc přesně, tak tu hrůzu, když byl kopec stále prudší a já neuměla pořádně brzdit, na tu si pamatuju úplně přesně:))

Ale nahoře byla kavárnička, kde nám příjemný číšník donesl kávu a vodu. Sedly jsme si ke stolku s báječným výhledem na Prahu a já jsem se snažila zorientovat (no, Hradčany jsem našla).

V části kavárny se stříškou jsem zahlédla kočky. Chtěla jsem si je vyfotit, ale když jsem došla s foťákem v ruce, tak zrovna provozovaly... no prostě u toho bych se taky nechtěla nechat fotit.

Procházka přes Petřín byla báječná. Netušila jsem, že tady je víc soch, nejen rozevlátý Mácha, že tu jsou ovocné sady a celkově je to moc příjemné místo.

Dede: Ta kavárnička byla vedle Nebozízku a bylo to překvapivě přívětivé místo. Copak výhled, ten je tam úžasnej vždycky, ale velmi mile mě překvapil číšník. Byl vlíden, ač jsme mluvily česky, a nalil mi sodovku do půllitrové sklenice, což je v turistické části Prahy jev stejně nevídaný, jako sněhové koule v pekle.

Matylda statečně přestála přednášku na téma: „A támhle ty věže, to je Ludmila! Na Náměstí Míru, jak jsme byly včera. Ne tyhle, támhlety! Vejš!“ Milé bylo, že Žižkovský vysílač a Národní divadlo jsou pořád ještě k poznání na první pohled:)) Mimochodem, tyhle výhledy se mi nikdy neomrzí – možná proto, že město tak dobře znám. Hledám věžičky, známé budovy, poměřuju vzdálenosti a připadám si jako dítě v hračkářství:))

Dorazily jsme na Hradčany. Myslím, že se Dede ulevilo, že jsem nestála o chrám svatého Víta, protože jsem uvnitř už dvakrát byla. Mrzelo mě jen to, že jsme měly málo času a nedalo se zajít na výstavu obrazů. (Ulevilo – těch lidí všude!!! Ale co by člověk pro kamarádku neudělal, že jo. Zase mě naštvalo, že se za vstup do Zlaté uličky musí platit – odkdy je vstupné do celých ulic? Ale užila jsem si staré zámecké schody:))

Pod Hradem mě zaujala slečna bublinářka, která dokázala vyrobit obrovské bubliny i bublinu v bublině k velké radosti malých dětí.

Pak jsme jely směrem k Výstavišti a daly si tam i oběd (pořád mi připadá, že na rozdíl od všeobecných pověr, se dá v Praze najíst za velmi rozumné peníze, pokud nejdete po té nejrušnější turistické trase). Cestou tam jsem viděla obchod s klobouky – ach :) A Výstaviště bylo krásné, krajkové, i když se tam zrovna nic nedělo a vevnitř jsme byly my a nějací kluci na skejtech.

Dede: Chtěla jsem, aby Matylda viděla vedle Vinohrad i další část Prahy, kde se normálně žije. Škoda, že jsme neměly čas na Veletržní palác, myslím, že by se Matyldě líbil – stejně jako sbírky moderního umění. Ostatně Holešovice jsou další pěkná čtvrť, kde je město samo sebou a žije se svými lidmi.

Výstaviště... ani tam jsem nebyla po mnoho let, určitě ne od požáru. Zaskočilo mě, jak je tam všechno ošuntělé, opuštěné. Já vím, bývala jsem tam hlavně o veletrzích, a to umí výzdoba ledacos zakrýt. Ale stejně. Lapidárium bylo smutně oprýskané, a Průmyslový palác vypadal křehce, jako stará výšivka. Z dálky. Zblízka je prostě strašně zanedbaný.

Následně jsme šly do Stromovky. Cestou jsme potkaly skupinku vyfiknutých stařenek – moc se mi líbí, když vidím, že staří lidé nerezignovali a umí se bavit. Samozřejmě i maminky s dětmi, mladé lidi – ale mně se do paměti nejvíc zapsaly ty staré dámy – a nejvíc ta u kavárny ve Stromovce, která měla klobouk, pestré šaty, přes ně svetříček a působila jako zjevení z jiného světa.

U kavárny vůbec panoval jiný svět. Posedávaly tam skupinky lidí různého věku, banda teenagerů tam měla rozložené kufry s oblečením a něco fotila (děvče v sukni s notovou osnovou mě zaujalo moc a moc) a taky tam půjčovali šlapací autíčka pro dospělé. Dost jsme zvažovaly zapůjčení, ale autíčka neměla žádný košík, kam by se dal strčit batoh a taška, se kterými jsme putovaly Prahou, a tak jsme tuto atrakci musely s lítostí oželet. (No a pak je tu Stromovka... kdo by neměl rád Stromovku?:))

Ovšem Dede dostala báječný nápad – půjdeme do Tróje, je to jen kousek. Na Trojském ostrově zrovna vyrážely do pracovního procesu kočáry s koňmi – že by na Staroměstské náměstí? Jeden krásnější než druhý a každý jiný.

Dede: Trojský ostrov – co já tam strávila času v době, kdy jsem jezdila na koních! Náš oddíl měl závodní parkurové koně a já jsem na těchto závodech dělávala podkoního:)) Bývalo tom moc hezky, živo a pro mě to bylo i hodně napínavé. Tehdy jsem poprvé pochopila, jak úžasné je mít zasvěcený pohled na věc. Když člověk nic nevěděl o jízdě na koni, tak ho za chvíli parkur nudí – koně relativně nesmyslně křižují plac a pokud nic neshodí, tak ani není na co se těšit:))

Když o tom člověk něco ví, když sám mívá otlačený zadek od sedla a víc, co to dá práce udržet rozjařeného koně, který má svůj vlastní plán, jak se proběhnout a kde si co skočit (či neskočit:)), vidí najednou podívanou, která je napínavá jak dobrá detektivka. A právě tady, na Trojském ostrově, jsem si svoji praktickou detektivku prvně objevila:))

Vedle jízdárny jsme navštívily také Trojský zámek. Zámeček se mi líbil. Nejen že měl krásnou francouzskou zahradu, ale vnější okraje zahrady tvořily ovocné sady – i panstvu bylo očividně jasné, že okrasných kytek se nenají, a tak nechalo vysadit jabloně a jiné užitkové stromy. Sochy kolem byly poměrně fotogenické, každá jiná, a tak jsem si to mohla užít a okukovat – vlastní rodina je z mé zvědavosti už občas na psotník :) A ta fontána! No, vinohrad nad zámečkem ve mně tolik nadšení nevyvolal – bodejť, máme jich za dědinou plno :)

A pak už nám docházel čas. Měly nám jet vlaky, nohy jsme měly ubroušené až po kolena. Posledních pár chvil jsme strávily na Václaváku, kde jsme vběhly k Marksovi a Spencerovi – mám ten obchod ráda a přiznejme si, má klimatizaci, což byl nejen v tyto dny významný atribut.

Na nádraží jsme se rozešly. A mně bylo docela líto, že jsem toho spoustu neviděla. Upřímně, systém hromadné dopravy je mi utajený pořád, kam co jede, netuším, ale v metru se už neztrácím úplně beznadějně a netvrdím, že Praha je jen uspěchaná a šedivá – jisté kouzlo už bych jí dokázala přiznat :)

Dede: Já vlastně taky musím Matyldě poděkovat. Díky ní jsem si udělala okružní cestu po místech, kde jsem, v některých případech, nebyla desítky let. A tak bych vám možná závěrem poradila – projděte si někdy své město či obec s nadšenýma očima dychtivého turisty. Možná najednou uvidíte věci, o kterých jste vlastně neměli ani tušení – protože je obvykle vidět nepotřebujete:))

Fotky  najdete zde: http://malcka.rajce.idnes.cz/2015_Praha/

 

Psáno s Dede

 

Vyšlo na www.dedenik.cz