Je libo klobouček?

Klobouk, nebo spíše pokrývka hlavy, provází lidstvo po většinu historie. Představovala stav, úřad a vypovídala o majetku. Pro každou dobu najdeme nějakou charakteristickou pokrývku hlavy, co všichni poznáme- vysoký hennin Bílé paní, renesanční baret, mušketýrský klobouk s peřím, třírohý klobouk pirátů, luxusní cylindr, plátěný ženský čepeček i úžasné secesní kreace s celými ptáky a umělým ovocem.

 I ve dvacátém století by dáma bez klobouku nevyšla- alespoň v té první polovině ne. Stačí se podívat na některé seriály, napři. Četnické humoresky. Všechny dámy měly klobouk! A pánové ovšem také. Všimli jste si v Saturninovi, že pánové k letnímu obleku měli i lehký letní klobouk? A ještě jedna věc- všem to slušelo. Stačilo vybrat ten správný. Modistka bylo velmi dobré povolání se značnou prestiží.

V padesátých letech přišla doba podivných rádiovek a baretů a pak už klobouky zmizely. Už se nenosily, protože pro mládež byly symbolem něčeho zastaralého a strnulého. Ze svého dětství si pamatuji, že maminka nosila nanejvýš kožešinovou čepici v zimě a jinak nic. Rádiovku, kterou se mi babička pokusila vnutit, „aby mi neomrzla hlava“, jsem celkem logicky zavrhla jako strašnost- skoro každý v ní vypadá jako traktorista.

Koncem puberty jsem nosila široký pánský plstěný klobouk a moc jsem si to užívala. Kupodivu mi ho (a později i šlitrovský slamák) nejvíc vyčítala právě babička. Vybočovala jsem z davu a navíc mi klobouk přidával k již tak značné výšce 172 cm (alespoň pro ni) ještě další nevhodné centimetry. A tak jsem klobouky na nějakou dobu opustila. Měla jsem pocit, že si nemohu vybrat klobouk, který by mi slušel. Až jsem jednou ve velkém obchodě mezi tričky a svetry narazila i na pár klobouků- a mezi nimi plstěný čokoládově hnědý klobouček se širokou saténovou stuhou. Dopadlo to podle očekávání- nemohla jsem ho tam nechat. V první hodině angličtiny, na kterou jsem nakráčela v klobouku, jsem vzbudila pozornost dam všeho věku. Reakce byly velmi kladné, ale všechny přiznaly, že by na to neměly odvahu. Jiný můj student, pán kolem padesátky, připustil, že ho ženy v kloboucích fascinují, protože vypadají jako dámy. Jeho maminka prý měla kamarádku- modistku, která tvrdila, že neexistuje člověk, kterému by neslušel klobouk, jen si ho lidé neumí vybrat a mizí odborníci, kteří by dokázali poradit, případně klobouk upravit. Ta stará dáma prý měla klobouček vždy naprosto dokonalý...

Doslechla jsem se, že existuje Kloboukový klub, který propaguje nošení klobouků a pořádá i módní přehlídky. Sama jsem do něj nevstoupila, i když můj letošní slaměný model pořízený k plážovému pyjama dle vzoru z roku 1935 by si to možná zasloužil.

A tak navrhuji- nebylo by vhodné vzkřísit módu klobouků? Ne na každý den, ale aspoň někdy... S kloboukem na hlavě musíte jít rovně a nést se. Pak je i daleko snazší se s úsměvem rozhlédnout kolem sebe.

Matylda

Vyšlo na Zvířetníku - Neviditelný Pes v listopadu 2008