Kocoura nikdy!

„Tak kocoura nikdy!“ prohlásil rezolutně Kuba, když jsme seděli nad stránkami hodonínského kočičího útulku a vybírali vhodnou adeptku jako následnici královny Macešky, která nás předčasně a tragicky opustila (asi liška, říkali myslivci). Královna je mrtvá, ať žije královna. Hm. Nakonec to dopadlo tak, že druhá půlka zní „ať žijí králové“. Nebo spíš trpaslíci.

V útulku byla spousta koček a kocourů, ale kocouři dost převládali. A moje děti a muže si omotali kolem pacek dva kočičí sourozenci, vykastrovaní půlroční kocouři Kili a Ori (podle trpaslíků z Hobita).

Nikdy jsem nechtěla dvě kočky. Dva psi byli dostatečnou zábavou a kočku jsme měli jednak kvůli Kubovi, pánovi koček, druhak proto, že mi vadí myši v domě. Ale dvě kočky mají něco do sebe. Hrají si spolu a utahají se, což je u dorostenců dost důležité. Jejich ničivé aktivity to omezuje na menší míru (a a ta porcelánová miska, na kterou shodili z linky skleničku od jogurtu, tam přeci neměla co stát, že). Navíc možná proto, že jsou dva, jsou to oprsklíci, kteří se s nejednoduchým životem v rušném domě smířili během týdne.

Psice ze začátku zrovna nejásaly. Nepřivezli jsme v přepravce Macešku, jak očekávaly, ale podezřelé dvojhlavé syčící klubko. Seštěkaly to, vrčely na to, ale nakonec u nich převládla zvědavost, jakmile jim došlo (během jednoho dne), že na přítomnosti toho klubka hadů trváme. Pak už si chtěly tu chlupaté věci jen očuchat, jenže tady narazily na odpor kočičáků, kteří proti očuchávání zadku a podobně měli dost hlasité námitky začínající na písmeno s.

Naštěstí jsme kočičáky přivezli v sobotu, takže i neděle mohla proběhnout ve stylu povelu „nechej“. Je to povel častý a dobře zažitý. Nechej toho psa, bojí se vás. Nechej to, je to fuj. No a tady jsme měli „nechej kočičku, bojí se tě“. Psice si obvykle tragicky povzdechly, protože podle nich o nic nešlo, chtěly si to jen olízat, očuchat a začít s tím hrát na honěnou (Maceška jako starý mazák dokázala v téhle hře i číhat za rohem a přepadat ze zálohy).

Kočičáci dům zkoumali nejdřív tehdy, když psice viditelně spaly. Pak se dokázaly před nimi i pomalu pohybovat. Pokud se rozběhli, psice vyrazily taky, protože je hnala vidina honičky. Povelem jsme je zastavili a šli si s nimi chvilku hrát, aby neměly pocit, že se věnujeme jen těm mrňavým vetřelcům.

Uběhl týden. Můžu říct, že Kilián se po čtyřech dnech už otíral hlavou Světlušce o čumák a vlezl si za mnou na klín k pochrupující psici. Ta jen pootevřela oko, přiblízla ho a zase usnula. Oriáškovi všechno trvalo o den až dva déle. Kočičáci už spávají se psicemi na jedné pohovce (a neříkejte, že mají být jen na pelechu, mně to prostě nevadí, však mám dva gaučáky). Občas zaberou psicím pelech. Dotyčná chvilku nešťastně hledí, a pak si lehne vedle na zem. Kočičáci spolu občas spí, umývají se navzájem a taky lezou Mušketýrovi do dílny (to zatím žádná kočka nesměla!). A Světluška si s Kiliánem už začala hrát.

Na co tedy nejsem zvyklá, je to, aby mi kočka rvala žrádlo z ruky. Oriáškovi to začíná docházet, ale prvních pár dnů bylo poněkud bojových. Ze začátku byl nesmělý, pak velmi rozhodný, ale zjistil, že krmení se podává dvakrát denně a s bráchou mají každý svou misku. Takže netřeba se snažit sežrat co nejvíc z misky, když ještě stojí na lince, a nemusí mi kapsičku škubat z ruky.

Taky nemám ráda kočky procházející se po lince. První dny probíhaly způsobem-vezmu nůž, sundám kočku. Podám si cibuli, sundám kočku. Začnu loupat, sundám kočku. Teď už kočičáci reagují na zvýšený hlas a povel „dolů“ docela slušně :) a věřím tomu, že jim dojde, kam se lézt smí a kam ne- v podstatě jediný stůl, kam smějí, je můj pracovní, kde mi povalování kočičích spolubydlících po učebnicích a knihách nevadí.

Kočičáci rozhodně nejsou nudní, nesmělí ani hloupí. V neděli večer jsem si dělala starosti, protože Borůvka si na procházce v ledovém vichru zřejmě natáhla šlachu na zadní straně kolena, když se v plném trysku řítila po trávě a špatně došlápla. Bolelo ji to, kus cesty jsem ji nesla a doma mi byla sehrána etuda „ubohá pejska se svěšenou hlavou trpí“. Postiženou packu jsem jí ledovala (nácvik z úrazů v karate se hodí) a večer dostala prášek proti bolesti. Ale stejně jsem si dělala starosti. Oriášek se mi usadil na klíně na celý večer a když jsem odešla spát, uhnízdil se mi na dece Kilián a vrněl jako malý motor (do ložnice za mnou nechodí, oba spávají u dětí, my máme v ložnici psice).

Za týden toho stihli nakoukat hodně. Ven ještě nesmějí, tak budou mít příležitostí ještě spoustu.

Vyšlo na www.dedenik.cz