My se bojíme psů!
Během Setkání jsme odjeli se psy na výlet, kde mi na Všemině poodběhla Karamelka se Světluškou k vodě, aby se napily. U vody byl i asi pětiletý chlapeček s maminkou. Obě psice začaly pít, ale chlapeček se otočil na Karamelínu a ta to pochopila tak, že si chce hrát, stejně jako si s ní hrál dopoledne dav naprosto cizích dětí, které ke Zvířetníkům nijak nepatřily. Nadchla se, skočila k němu a otiskla mu bahnitou tlapku na kraťasy. Maminka začala křičet: „My se bojíme psů!“ Hmmm, došlo mi už dřív, že se štěně hrne někam, kam není zváno, rozběhla jsem se a už na ni volala, ale Karamel je prostě malý truhlík. Pokud se nadchne, dá se těžko brzdit, den poté měla čtyři měsíce… Doběhla jsem, popadla ji za obojek, omluvila se a nabídla chlapečkovi, že mu štěně podržím, může si ji pohladit. Rozhodně nechtěl.
Přiznávám, že mě nenapadlo, že se někdo může leknout malé Karamelky, která vypadá jako plyšák z hračkárny. Obvykle je dost poslušná, běhá se mnou na volno a poslechne kdykoli, když je odvolána od hnusu, běžícího zajíce a lezení do míst, kde nemá co dělat. Děti jsou bohužel jiná kategorie, což je způsobeno tím, že doma na vsi si ji pod dozorem maminek chodí hladit i batolata.
Ale dopustit jsem to neměla. Potud slova majitelky štěněte.
A teď něco z hlediska matky, která měla dítě, co se bojí psů.
Nebylo to příjemné pro nikoho z nás. Na Kubu dvakrát ošklivě vyletěl pes, takže důvod jsme znali. Ovšem dítě mělo tendenci panicky prchat při zahlédnutí psa. Je to nebezpečné a je to fakt průšvih. Ale přiznejme si, že v dětské věku se tyhle strachy dají odstranit snáz. Jen to dítě musí věřit rodičům, kteří ho doprovázejí (míním tím naprosto věřit, každá drobná lež je na závadu, i když jste dítěti řekli, že očkování bolet nebude). Měla jsem štěstí, že mi pomoc nabídla Alex, která věřila tomu, že to lze vyřešit, a měla pravdu. Během návštěvy seznámila Kubu s klidnou Klérkou, vysvětlovala mu a učila ho, jak se k psovi chovat. Dodnes jsem jí za to hluboce vděčná, i když jsme tehdy o pořízení psa vůbec neuvažovali. Sám Kuba pak přiznal, že ten strach byl nepříjemný, ale nevěděl, co s tím dělat.
Jenže strach dítěte není problémem majitelů okolních psů. Pokud se dítě vyděsí motocyklu, nebudeme žádat od všech motorkářů, aby po silnicích nejezdili (a na vsi se s nimi na polních cestách potkáte fakt na blízko). Motorky, auta i psi jsou součástí každodenního života ve městě i na vsi a i děti se musí vyrovnat s tím, že líbit se jim nemusí, ale prostě jsou tady. Chování dětí mezi dopravními prostředky je předmětem výuky, chování dítěte ke zvířatům není, ale asi by být mělo. Ale nemělo by to dítě znát z rodiny?
Publikováno na Dedeníku 2016