O myších a borových šiškách

20.02.2014 12:53

O myších

Ty psice jsou jak šílené. Venku hrabou a hrabou, navíc s hlavou schovanou ve vyhrabané díře ohluchnou. Takže dneska nenaběhali psi delší trasu než já, spíš já jsem nachodila víc, protože jsem se pořád vracela, abych některou, případně obě, vyhodila od další vyhrabané myší díry. Jenže na poli jich je strašně moc! Vždycky jen popoběhly a vrazily čumák do další. U šesté jsem zařvala „nes...!“ což je kousek poponeslo, bohužel zas jen k další díře. Když jsem přivolala jednu, která ke mně vzorně běžela, tak pro druhou jsem se musela vrátit a ta první, údajně vzorná, si zatím našla jinou díru a začala hrabat. Když už jsme byly skoro z pole venku (zrovna fučelo a do probleskujícího slunka padal sníh), tak psice zjistily, že z toho pole odcházím, a obě se o kus vrátily. Světluška vypadala, že by to mohla vzdát, ale jen kolem mě profičela k Borůvce, a s výrazem „jé, ty tam máš lepší myš“ vrazila čenich do té vyhrabané díry taky. Když už jsem je z toho pole konečně dostala, tak se mnou nešly jako obvykle po cestě, ale zdrhly na pole vedle cesty, které obvykle ignorují, a začaly rýt i tam. To už jsme mávala vodítkem a řvala. Světluška přiběhla a ochotně si nechala připnout vodítko, ovšem Borůna se ke mně loudala a mrkala na mě zpod toho černého čela „aby ses nezbláznila, no... dyť jdu... hele, tráva, a zelená, ještě bych si trochu kousla...“ Nakonec jsem obě obludy s šíleně zabahněnýma nohama a hlavami měla na vodítku a nakráčela s nimi domů okamžitě do sprchy. Psice jsou vylítané, Borůvka mi spí za židlí a Světluch ořvává lidi, psy a kočky na ulici. Pak se nedivte, že mám takové hlasové fondy!

 

 

O borových šiškách

Psice si dneska přinesly z venku každá borovou šišku. Borůvka tu svou někam založila, i když ji poctivě vlekla v zubech aspoň pět minut až k domu, ale Světluščina ležela ve dveřích do obýváku.

Tu tuniku si potřebuju nastříhat. A tu látku nerozložím nikam jinam než na zem, tak velký stůl nemáme.

Rozložila jsem si ten tahavý hadr na zem. Psice přilítly zvenku a nadšeně se po něm proběhly. Narovnala jsem ho. Začala jsem na látku špendlit střih.

Borůvka přivlekla Světluščinu šišku a lehla si s ní na hadr. Oslintanou šišku jsem jí sebrala a zahodila. Borůvka ji přinesla a lehla si s ní na rozloženou látku teď už plnou špendlíků a střihů z tenkého papíru. Došpendlila jsem  a rozjímala, že mi látky kus zbylo a to by mě teda zajímalo, co si ti konstruktéři střihů v časopisu vlastně myslí.

Mezitím jsem sundávala z hadru šišku, kam mi ji Borůvka pokaždé znovu radostně uložila. Začala jsme malovat křídou obrysy střihu. Borůvka se přišla podívat a olízla mi ruce, křídu a papír.

Světluška zatím zabavila svou šišku. Borůvku celá akce přestala bavit a vyskočila na gauč, odkud vše sledovala.

Na látku se uložila Světluška. Z radosti, že jí byla šiška navrácena, ji šrotovala o to víc, až štěpinky kolem lítaly a usazovaly se převážně na podvanácté narovnané látce. Na vyhození z hadru reagovala stejně jako Borůvka- vrátila se jako bumerang. Rychle pochopila, že si musí lehnout na ten volný konec.

Vystříhala jsem kusy tuniky, vyhodila ublíženou Světluši z hadru, i když ze šišky mnoho už nezbylo, a zkusila vytřepat usazené kousky rozkousané šišky. No, většinou to i šlo, naštěstí byly hlavně na tom volném konci.

Už chápu, co si ti konstruktéři z časopisu mysleli. Mají doma psa a možná i borovou šišku.

 

Matylda

 

Vyšlo na Našem Zvířetníku v únoru 2013