O předávání

20.02.2014 12:55

Lidé se často obklopují věcmi, které by měli rádi, v daný okamžik je zaujmou, nebo jsou součástí jejich koníčků.

Onehdy jsem něco hledala na starém Zvířetníku a narazila na Vavin článek o podivném dědictví (http://neviditelnypes.lidovky.cz/cloveciny-prevoznikovo-veslo-aneb-podivne-dedictvi-fyw-/p_zviretnik.asp?c=A070620_165402_p_zviretnik_dru) .  V tu chvíli jsem si uvědomila, kolikrát jsem v poslední době řešila podobnou věc.

Rodiče budou předělávat byt, který si rádi museli koupit. Součástí předělávek bude i stavba malé šatny v ložnici, aby se zbavili řady starých skříní typu Univerzál (určitě si ten světlý nábytek sektorového typu pamatujete, kdysi jej nejspíš měl v bytě každý). Začali vyklízet a u toho přebírat.

Zazvonil mi telefon s ohlášením, že přebrali hromadu knížek a ať si přijdu vybrat, co chci. Je tam nějaká knížka o bylinkách, Kipling... Kipling? Šmarjá, snad nehodlají někomu darovat příhody Stopky, M´Turka a Brouka? Porozhlédla jsem se po pracovně, kde místa na knížky už není přehršel, okatě přeslechla Mušketýrovu poznámku o tom, kolik knížek dovezu, a vyrazila 20 km pro Kiplingova Stopku a spol.

Po příjezdu jsem začala hrabošit v hromadě knížek- bylinky, taky tohle o zahradě, Stopka a spol. jdou pochopitelně do tašky první, tohle je povinná četba, tohle taky, Newtonův mozek- nemá to někdo v četbě k maturitě?

Orientace v záležitosti povinné četby je pro mě nesmírně obtížná, seznamy jsou dlouhé a každá škola má úplně jiný, přičemž trvá na tom jediném vyvoleném titulu. Ty dva seznamy se neshodly ani na Babičce Boženy Němcové.

A tak jsme odjížděla domů s dvěma taškami knížek (velmi potřebných!) a krabicí modelů autíček, co můj táta sbíral. Věnoval ji Kubovi, aby si je nechal. Ač jsme si myslela, že je nemá kam dát, synek krabici přijal s nadšením.

Je jasné, že si člověk nemůže nechat všechno, co by chtěl, protože obvykle nebydlí na zámku s rozlehlými sály a ještě rozlehlejší půdou a sklepem, kam se odloží všechno, co se přece nemůže vyhodit, protože babička, tetička... to měly tak rády. 

A tak ty věci předáváme dál. Rádi bychom si je nechali, ale nemůžeme. Často jsou to věci hezké, někomu udělají radost. Vím, jak moje děti milovaly koloběh hraček. V jiných domácnostech se už „přežily“, a tak dorazily k nám. Časem odcházely i od nás a děti si mohly nechat jen ty „úplně nejdůležitější“ z hraček pro toto věkové období.

Díky tomuto koloběhu věcí nám zůstalo zachováno mnoho stop života našich předků. Byly to věci pro ně důležité, potřebné, nebo prostě jen jejich srdci drahé. Neměli bychom takhle přebrat spoustu věcí kolem nás? 

 

Matylda

 

Vyšlo na Našem Zvířetníku v květnu 2013