O taškách igelitových i jiných

„A tašky máš?“

Bývaly doby, kdy tahle otázka u nás nezněla. Obchody zadarmo rozdávaly igelitky, které jsem následně používala do odpadkového koše, a tak myslet na tašky před nákupem nebylo potřeba.

A pak jsem jednoho dne v obchodě s kosmetikou dostala jako dárek  šusťákovou skládací tašku. Šla poskládat do podoby malé kapsičky a naplněná se dala hodit přes rameno, takže jsem nevypadala jako Anča Kabelatá. Byl to od obchodu chytrý tah, koupila jsem u nich několik dalších. Byla jsem na své tašky hrdá a v rámci možností ekologicky uvědomělá.

Později jsem v jednom časopisu narazila na návod na malou nákupní tašku , která vznikla v rámci akce “boj proti igelitkám“. Byla z krásně vyladěných pruhů látek, dokonce na ni byl našitý drobný rýšek a přes svou velikost dokázala pojmout překvapivé množství věcí. Jednu takovou jsem kdysi ušila i do aukce.

A tehdy nastalo mé bezigelitkové období. Ušila jsem si velkou recyklovanou tašku z kusu nepoužívaného ubrusu a starých džín. Pak jsem ušila ještě jednu pro mou maminku. Byla báječná a pevná, ale stejně jako mnoho jiných dobrých věcí skončila na vysokoškolských kolejích v Liberci, kde slouží Kačce k „drobným“ nákupům.

Jednou jsem byla v jakémsi obchodě s nábytkem, kde měli nákupní tašky s mým oblíbeným motivem- retro reklamou. No, kdo by odolal?

Igelitky dnes používám málokdy. Onehdy jsem si na ně vzpomněla při letmém sledování seriálu Dynastie Nováků, kde Hana Maciuchová hrdě třímala igelitku s kočičí tlapkou oblečenou v džínách. Pracně jsem vylovila z paměti název firmy a připomněla si, jaký poklad by to pro mě tehdy byl J

Publikováno na Dedeníku 2016