O zaječí zlomyslnosti

31.03.2014 09:06

Mám ráda zvířata. Všechna. Obvykle ani počet nožiček není ničemu na překážku, pavouček Štěstík je taky prima tvor. Ale začínám nesnášet zajíce.

Onehdy mi dorazil do schránky místní občasník, kde v článku mysliveckého sdružení bylo lidem kladeno na srdce, aby nenechávali psy honit zvěř. Chápu, oč myslivcům jde, a opravdu se snažím, aby psice zbytečně zvěř neplašily ani nehonily.

Ale! Na jaře jsem se znovu setkala s tím, že ač chodím se psy převážně po polních cestách, zajíci sedí kolem nich. V místní placaté obdělávané krajině je běžící zajíc vidět na kilometr. Ve vinohradu jejich pobyt pochopím, na kraji bažantnice je vídám, ale mí psi tam mají vstup zakázaný.

Onehdy jsem vyběhla ven se psy jen tak na procházku mezi ranní hodinou a odjezdem do odpolední výuky. Psice se mnou šly po cestě a čuchaly si na mezích kolem ní. Prvního zajíce u cesty jsme zvládly, sice vyběhl, ale moje zvolání nadšeným hlasem „pejsky, pojďte sem,“ strakatice přimělo ke zvědavému zjišťování, co mám, a tak zajíc unikl jejich pzornosti.

Ne tak druhý ušatý trouba, který vyrazil z křižovatky polních cest Světlušce přímo pod čenichem. Začala jsem okamžitě hulákat „ke mně, ke mně,“ což Světluše ignorovala, ovšem probralo to Borůvku zaujatou průzkumem myší populace v trávě a vyrazila taky.

Hulákala jsem a až na zoufalé „ke mne, ty haj…u malej strakatej, ke mně,“ se Světluše otočila, protože jí došlo, že na ni někdo mluví. Borůvka to vzdala o chvilku dřív. Obě se ke mně vracely. Najednou jsem zpozorněla a začala v duchu šílet. Ten zajíc se mírným obloučkem obrátil a běžel za psy. To snad ne? Jestli na to psice přijdou, že mají zajíce v patách, co budou dělat? Utečou znovu? Všechno se odehrávalo na poli přede mnou, kde jsem měla aktéry jako na dlani.

Nechala jsem psice doběhnout ke mně, pronesla jsem přísně „kdo to utekl?“ a odvelela je zpátky na cestu. S úlevou jsem se dívala, jak znechucený zajíc odbíhá lehkým klusem stranou.

Ještě že to nikdo neviděl. Nevím, jak bych to myslivcům vysvětlovala!