Rožni!

Ne, nejde o příkaz k rožnění, je to moravský ekvivalent českého „rozsviť“! A po kom jsem chtěla rozsvítit?

 Za dveřmi na terasu a přilehlou zahradu jsme měli vypínač na světlo nad terasou.Stačilo natáhnout ruku ven ze dveří a trochu se vyklonit- v zimě i tak nic moc- a člověk měl hned jasno, co se na zahradě děje.

Ovšem přišel letošní podzim a s ním oprava fasády. Vypínač i světlo byly odmontovány s příslibem, že až se pověsí markýza (byla zakoupena hned na konci října, sháněli jsme tu správnou velikost celé léto), vrátí se světlo zpátky.

Mezitím do mého života vstoupila technika- tedy venkovní reflektor s čidlem. Báječná věc. Pobíhající pes nebo kočka si světlo sami rozsvítí a po čase světlo samo zhasne. Potud skvělé.

Jenže Borůvka poněkud onemocněla a na zahradě tráví víc času, než je čidlu milé. Vím, že musí existovat způsob, jak interval prodloužit, ale lidé zodpovědní za montáž techniky se k věci stavějí dost laxně.

Výsledkem je situace, kdy se Borůvka ve čtyři ráno dobývá na zahradu čurat a ji v pantoflích naboso a noční košili pustím ven. Borůvka dřepí a dřepí, pak se zvedne a někam odejde. Světlu dojde trpělivost a zhasne. Stojím za dveřmi a nadskakuju, že se už fakt chci vrátit do té postele! A pes nikde.

Tudíž v noční košili těsně nad kolena vyběhnu na terasu, seběhnu čtyři schody a zamávám rukama před sebou. Cestou si drmolím: „Rožni, rožni!“ a tichým řevem se snažím přilákat Borůvku domů. Psice má zkontrolovanou skoro celou zahradu a ležérním krokem přichází, zatímco já zpátky za dveřmi už skoro drkotám zuby. V posteli se ke mně přitiskne a ukřivděně hledí, proč jsme se cestou do patra tolik flákala, když ona už je dávno nahoře.

Za hodinu zazvoní budík. „Rožni, jinak nevstanu...“

Publikováno na Dedeníku