S kavalíry po Orlických horách aneb „už zase hromada betonu“

20.02.2014 12:43

Letos jsme se rozhodli nejet do zahraničí a v květnu začali shánět dovolenou v České republice. Ukázalo se, že je na to dost pozdě a kupodivu problémem nebyli naši dva psi, ale čtyři členové rodiny dospělé velikosti. Kdyby dva nebo tři, problém by to nebyl. Nakonec jsme po dlouhém pátrání na internetu našli ubytování v apartmánu v Sedloňově v Orlických horách- původní úmysl navštívit Litomyšlsko jsme museli vzdát, možná i díky probíhajícímu festivalu Smetanova Litomyšl nebyla v okolí volná ani psí bouda.

Já a Kačka jsme zahájily dovolenou koncertem s bouřkou, který tu popisovala už Dede, a pak jsme všichni jeli do Sedloňova. Majitel nás uvítal, kouknul na psí část osazenstva auta a smál se, že máme hračkové psy.

Druhý den jsme se vydali na Masarykovu chatu. Je to velká chata nad Deštným. Minuli jsme ji a šli po českopolské hranici do rezervace Bukačka. Jsou tu unikátní porosty a žijí tu chráněná zvířata, ale na první pohled je to prostě hezký kousek lesa. Odbočili jsme k Šerlišskému mlýnu. Strakatice spořádaně klusaly s námi po lesní cestě, jen zvědavé Světlušce bylo potřeba občas zatrhnout další průzkumy. U Šerlišského mlýna, kde je restaurace s penzionem, jsme došli k názoru, že bychom si dali nějakou pořádnou polévku, aby byly síly na další cestu a navíc trochu poprchalo. Personál nás pustil dovnitř i se psy (tedy zrovna nejásal), pokud si sedneme ke stolu v té části restaurace, kde není koberec. Strakatice jsme strčili pod stůl, aby si lehly a odpočaly si, a my jsme si dali pořádnou gulášovku s houbami.

Cesta k Masarykově chatě, kde jsme nechali na nedalekém parkovišti auto, vedla celou cestu kopce. Závěrečný výstup po sjezdovce jsme vzdali a šli trochu delší, méně prudkou cestou.

Večer začali chlapci studovat pevnosti a bunkry v okolí a mně bylo jasné, že nás to nemine. Podle internetu jsme začali hledat ty nejbližší. První, co jsme našli, byl sice očividně pěchotní srub, ale truhlíky s květinami ve střílnách a plot kolem napovídaly, že zřejmě nepůjde o veřejně přístupný ani vojenský objekt. Majitel apartmánu nám pak prozradil, že tenhle objekt slouží jako „chalupa“ o třech patrech a s veškerým komfortem.

Pak jsme našli pěchotní srub Jaroslav, ten byl dobře viditelný, ale zavřený- otevřený je jen o víkendech a svátcích, tudíž expozici v něm jsme neviděli. Už od něj byla vidět tvrz Skutina. K té jsme dojeli a chtěli jít na prohlídku, ovšem se psy nás dovnitř nepustili. Zůstala jsme s nimi venku pod slunečníkem , který tam majitelé a provozovatelé v jedné osobě měli, zatímco zbytek rodiny šel na prohlídku. Po hodině vylezli ven nadšení, prý to stojí za vidění, protože uvnitř je autentické vybavení a nadšení majitelé přikupují další a další kusy. Tvrz v podstatě není dokončena jako většina opevnění a chybí prorazit ještě několik metrů podzemní chodby. Nedokončené práce způsobují také to, že podzemí zaplavuje voda- je pitná a má teplotu cca 5 stupňů. Psi se při čekání této vody vyvěrající na louce napili. Po prohlídce jsme si šli pro auto k rybíčku, kam je tato voda potrubím odváděna. V rybníčku je o něco teplejší- ne o moc- ale Borůvce to připadalo jako správné letní koupání a do vody vlezla. Takže jsme museli s obědem počkat, než jí hustý kožich trochu uschne, protože tenhle promáčený tvor se do auta naložit nedal.

V úterý jsme se vypravili do Opočna, kde je zámek s velkou zbrojnicí. Větší jsem viděla snad jen na Konopišti a ve Žlebech. Zámek má jednu výhodu- smí se tam fotografovat. Sice bez blesku a mnohé je vystaveno ve skleněných vitrínách (prokletí fotografovo), ale chlapci potřebovali fotky spíše informativní než umělecké, takže to stačilo. Kvůli psům jsme se rozdělili na dvě skupinky- jedna šla na zámek a druhá na oběd, pak jsme si to prohodili. V restauraci na náměstí dostaly psice dřív vodu než my pití a byly slečnou servírkou drbány (přiznala, že má doma kavalíra). Ten ostatně později dorazil s maminkou, ale našich psů se bál.

Cestou zpátky jsme se za Dobruškou zastavili na hřbitově, který byl vidět ze silnice a vypadal velmi zajímavě. U zdi stály pečlivě naskládané náhrobky vesměs z 19. století ze zrušených hrobů. Na mě nejvíc zapůsobil bezejmenný náhrobek patřící dítěti, který byl plný květin.

Ve středu jsme vyrazili na Velkou Deštnou. Projeli jsme malebným Luisiným údolím, nechali na parkovišti za ním auto a vydali se po asfaltce nahoru (Orlické hory mají dobrou síť parkovišť). Cesta se postupně změnila v kamenitou pěšinu, po které tekla voda, byla stále prudší a Kačka začala zadýchaně remcat. Nicméně vylezla nahoru a i když bylo vidět, že ji výlet nenadchnul, po svačině a slibu, že do kopce to už nebude, se zase rozveselila a ani nevadilo, že prší. Velká Deštná zřejmě nemůže poskytnout lepší počasí- už kvůli jménu :) Ke konci cesty jsem pokukovala po Borůvce, jestli nekulhá, protože loni měla problémy skoro půl roku, ale běhání se Světluškou jí zřejmě dalo dobrou kondici.

Ve čtvrtek jsme hledali další pevnosti v řadě za Skutinou. První jsme našli celkem snadno, i když byla zarostlá hustým lesem. Druhá nám dala zabrat. Chodili jsme po lukách a lesích (krásných!) a Kačka opět vznášela námitky, že ji nebaví hledat ty pořád stejné hromady železobetonu. Mě to bylo jedno, brala jsme to jako příjemnou procházku a případně nalezený cíl byl jen bonus. Cestou jsme viděli řadu tzv. řopíků- bunkrů lehkého opevnění, které můžete vidět v pohraničí skoro všude. Některé byly zničené, ať už za války nebo po ní, kdy byla snaha je zalévat betonem, aby do nich nelezly děti. Jiné vypadaly v pořádku a ležely někdy na pozemcích chat a chalup, kde sloužily roztodivným účelům. Nakonec jsme se u jedné chaty museli zeptat na polohu srubu a dostali přesné pokyny. Byl opuštěný, ale nedávno ho někdo opravoval a za vstupní mříží byla deska na památku tragicky zesnulého kamaráda. Z toho jediného srubu jsem měla špatný pocit a psice tu kňučely a draly se pryč.

Vlastně mě překvapilo, jaké jsou ty „hromady betonu“ sofistikované stavby, kde se myslelo i na odvod vody kondenzující na chladných stěnách nebo odsávání spalin po střelbě. Kdo chce vědět víc, může nakouknout na web http://www.military.cz/opevneni/index.html , kde jsme hledali informace pro naše výlety.

Pak jsme se museli vrátit. Moc se nám nechtělo, prostředí bylo krásné, psice se chovaly mravně a lidé v ostatních třech apartmánech o nich v podstatě nevěděli. Jejich děti si občas chodily pejsky pohladit, což psice považovaly za zpestření pobytu. Výletění se jim líbilo, kvílely nadšením, sotva jsme vzali do ruky kšíry do auta, a po návratu domů nijak nejásaly, jak jsem si bláhově myslela. Tak snad někdy příště...

 

Fotky z výletů můžete vidět zde: http://malcka.rajce.idnes.cz/2012_orlicke_hory/

 

Matylda

 

Vyšlo na Našem Zvířetníku v červenci 2012