S kavalíry po Orlických horách podruhé

20.02.2014 13:02

Pokračování loňského putování aneb i na ty hromady betonu znovu dojde.

Letos jsme měli o dovolené v naší kotlince jasno- pojedeme do Orlických hor, kde Kuba celý srpen průvodcoval v archeoskanzenu Villa Nova v Uhřínově, abychom to šestnáctileté dítě taky viděli. Myslím, že ho hlavně zajímalo, co mu dovezeme k jídlu a jestli vezmu i nějaké čisté oblečení, protože se o sebe musel starat sám, prát si i vařit, a obchod ve vsi jaksi není. Nákupy mu případně dělala manželka pana správce, ale stejně musel aspoň vědět, co potřebuje.

Takže jsme ho nejdřív navštívili- moc času na nás neměl- a pak jsme se jeli ubytovat do cykloturistického penzionu Lesovna v Těchoníně. V nabídce umožňují ubytovat malého hodného psa nebo kočku. Ohlášení dvou psů je sice trochu zarazilo, ale problém nebyl. Chalupa je až na konci vesnice, na trase k tvrzi Bouda.

První odpoledne jsme chtěli jen tak trochu proběhnout psy. Prý to máme zkusit tady po téhle cestě nahoru, je to cesta na Vysoký kámen. Mělo mě zarazit to „vysoký“- byl to prudký kopec jako hrom, nahoru jsem vylezla málem s vyplazeným jazykem. Pokud jde o psy, připadalo mi, že se mírně proběhli :)

Na druhý den jsme naplánovali naučnou stezku Zemská brána. Auto jsme nechali na parkovišti v Klášterci nad Orlicí a vydali se po značené stezce údolím Divoké Orlice. Je krásné, voda je nádherně čistá- podle našich psic taky pitná a vhodná ke koupání, za ten den tam vlezly snad desetkrát. Na stezce leží zajímavá místa- Ledříčkova skála, kde se ukrýval v jeskyni místní zbojník, Pašerácká lávka (ano, pašovalo se tu), palouček, kde stával zámeček Lusthauz a nakonec i kamenný most Zemské brány. Na stezce jsme potkávali často lidi, ale problémy jsme neměli, zejména poté, co jsme Světlušku přesvědčili, že nemusí vítat všechny protijdoucí.  Většina lidí se na poklusávající psice usmívala. Vystrašili jsme jen jedno dítě- v chatě U Rampušáka, kam jsme uhnuli z cesty na posilnění polívkou, jsme vyděsili asi tříletého chlapečka pouhou přítomností mlčících psů, jenže to jsme nijak řešit nemohli. Psice dostaly v chatě pití okamžitě (pokyn obsluhy- pokud už psům bylo 18, tamhle v kyblíčku je voda na pití) a pod stolem si chvilku odpočaly. Měly proč, u kamenného mostu jsme lezli mezi lidmi po kamenech a skalách, což překvapivě zvládaly velice dobře. Ale klouzalo to, a tak tam jsme je měli radši na vodítku.

Na stezce Mušketýr viděl několik řopíků (bunkrů lehkého opevnění), což ho potěšilo. Druhý den jsme chtěli okouknout další, na méně frekventované trase.

Na Boudu jsme jít nechtěli- stejně se se psy dovnitř nesmí- a tak jsme se jí vyhnuli a vydali se po stezce nazvané Betonová hranice. Vede kolem různých pěchotních srubů a řopíků, je to procházka krásným lesem. Pravda, trošku jsme stezku opustili a vydali se zkratkou, která nebyla kratší, byla však o to náročnější, ale nakonec jsme se úspěšně potkali s požadovanou turistickou značkou a po ní šli dál. Zajímavý byl převrácený řopík (Němci ho vyhodili do vzduchu, když v této oblasti zkoušeli trhaviny a chemikálie), základy na řopík (vybetonovat celý řopík trvalo 24 hodin) a pěchotní sruby s vytrženými zvony- střílnami- což byly pancéřové věže. Část jich vytrhali a odvezli Němci, o likvidaci dalších se postaral v 50. letech Kovošrot. Zničil tak 100 staveb, původní zvon zůstal jen na jedné. Náklady na trhaviny byly údajně vyšší, než zisk z vytrhaných zvonů. Některé sruby jsou dnes osazovány kopiemi, aby lidé měli představu, jak celý bunkr vypadal. Tyto práce většinou provádí kluby vojenské historie, které zde provozují i expozice.

Další den nebylo hezky a navíc bylo vhodné nechat psy i lidi trochu odpočinout. Zajeli jsme do Letohradu, kde na zámku mají malou expozici a hezký parčík. Psi na zámek ani do parčíku nesmějí, a tak si to strakatice odespaly v autě. Ještě jsme nakoukli i do kostela sv. Václava vedle zámku, má nádhernou štukovou výzdobu.

Kačce jsme slíbili, že moc bunkrů další den nebude. Vyrazili jsme do Králík, malého městečka pod Mariánským kopcem. Na kopci stojí klášter redemptoristů. Nádherně opravená stavba, kde jsme si prohlédli kostel, nakoukli otevřenými dveřmi do středové zahrady a zvažovali, jestli se neposilnit v místním domě pro poutníky. Nabídka jídla nás zrovna neoslovila, a tak jsme zamířili do penzionu Kačenka s restaurací vedle kláštera. Nenapadlo mě, že v tom vichru, co toho dne byl, nebudeme smět se psy dovnitř, jen na mokrou betonovou terasu, kde studeně foukalo. Dali jsme si jen polívku, i když za lepšího počasí nebo vevnitř  bychom pokračovali v probírce jídelního lístku (hlavně ten borůvkový pohár by asi stál za hřích). Ale volba majitelů byla jasná a my jsme zamířili zpátky do Králík. Ke klášteru jsme šli po zelené značce lesní cestou a dolů scházeli po křížové cestě pro poutníky, což je směr, který vřele doporučuji, pokud si zrovna nepotrpíte na šplhání do kolmých kopců. Křížová cesta je krásná alej s kapličkami zakončená branou se sochami dole v Králíkách, ale strašlivě strmá.

Nelze vynechat, že hladovějící Kačce jsme zakoupili k večeři specialitu místní pekárny- kynuté knedlíky s malinami prodávané na kusy v obchodech. I borůvkový pohár byl tedy oželen. A ke konci dne si Mušketýr trochu zalítal s větroněm- samokřídlem.

Orlické hory mě opět potěšily krásnou krajinou. Denně jsme nenachodili víc než 10 km- Borůvka přece jen občas zakulhá, kupodivu hlavně při prudké změně počasí na jaře nebo na podzim, nebo tehdy, když má málo pohybu. Nechtěla jsem zkoušet, co vydrží. Ale mohu prohlásit, že kavalír je přes svou velikost vytrvalý pes, schopný lézt po kořenech, skalách, brodit se vodou a vůbec nás následovat všude, kam je potřeba. 

 

Matylda

 

Vyšlo na Našem Zvířetníku v srpnu 2013