Schovejte brambory, kočky jdou!

Připadá vám to nereálné? U nás bohužel ne.

Kočičáky jsem krmila podle toho, jak byli z útulku zvyklí. Takže základ granule, do toho trocha kapsičky. Posléze se víc osvědčilo k tomu přidat ještě trošku vody. Večer teplé, aby zvěř nedostala do bříška ledově studenou kapsičku vytaženou z lednice.

Po týdnu jsem lehce polevila v ostražitosti. Oriášek mi už kapsičku nerval z ruky, takže jsem ji na chvíli vytáhla ven, aby se oteplala. Do kuchyně mě přivábilo skučení psic. Chuděrky se dívaly na to, jak Ori překlopil kapsičku na bok, šlapal po ní a doloval, co se vydolovat dalo. A nedal ani kousek, mizera, tak ho napráskaly!

Pokud jde o brambory, stále zůstávám v němém úžasu. Měli jsme k sobotnímu obědu řízky s bramborovou kaší. Po obědě jsem do jedné krabičky dala řízky, do druhé kaši a nechala na lince, aby obojí zchladlo a já jsem mohla krabičky zaklapnout  a uložit do lednice.

Do kuchyně mě dovedly podivné zvuky. Oba kočičáci seděli u misky s kaší a snaživě se s ní cpali, zatímco řízků vedle si ani nevšimli. Že by nezkušenost mládí?

Druhý den jsme měli francouzské brambory. Po obědě jsem přistihla Kiliána i Oriáška s kusem brambory v hubě, zatímco uzeného masa si ani nevšimli. No, teda...

A za týden mi Kilián kradl syrové brambory, když jsem vařila bramborový guláš! A nejen kradl, on se s nimi cpal! Proboha, čím je ta původní rodina krmila??? To, že se mi snažili vylízat kastrol od segedinského guláše, mi pak už nepřipadalo až tak zvláštní... přitom jim sypu granule s lososem a snažím se, aby se naučili žrát s rozumem. Po 14 dnech začalo v misce občas zůstávat pět granulí, kočičáci zřejmě došli k názoru, že tady bude miska plná vždycky a není třeba vyžrat všechno do dna.

Ale abych nevyprávěla jen o kočičácích. Naše psí dámy považují kočičí granule za to nejlepší, co jim svět může nabídnout, a tak se zakutálená granulka stává předmětem divokého honu za pokladem. Se všemi následky- posunuté věci, do kterých se zuřivě mlátí packou a hrabe, aby se chudáček pejska ke granulce dosatala...

A obsah kočičího hajzlíku je bohužel rovněž neodolatelný. Obě už dostaly na zadek, s oběma jsme už nemluvili, ale přesto dovnitř strčí hlavu a vyluxují, co se dá. Borůvka dokázala dovnitř narvat přední půlku psa, takže když byla přistižena a dostala po zadku, udivilo mě, že nevystřelila nahoru po schodech i s horní půlkou kočičího záchoda navlečeného na těle.

Co se stane, když uslyším podezřelé pípání, kdy jsme v dřívějších dobách pracně rozlišovala, jestli na mě pípá sporák, pračka nebo sušička? Indukce je prostězkušený práskač, obzvlášť když kočičí tlapky šmatlají po dotykovém ovládacím panelu. Pak stačí zařvat: „Kubo, vyhoď ty kočičáky ze sporáku, než mě raní mrtvice!“