Šťastný a veselý!

Letos jsme vánoční stromek nastrojili dřív. Měli jsme obavy, že nadšení kocourů nad novou svítící blýskavou hračkou bychom na Štědrý den nemuseli ustát. Navíc jsme jej přivázali za špičku.

Demoliční četa mě překvapila- po pár pinknutích do dolních ozdob a zatahání za proužky stříbra je stromek přestal zajímat. Zato dárky... kocouři pořád tahali za stužky a zkoušeli je ukousat, případně utrhnout. Po odpolední procházce si Borůvka zkusila o hromadu dárků vytírat mokrý kožich. Vykoupat jsme ji museli. Těsně před štědrovečerní večeří se v nestřeženou chvíli vyválela v chcíplé myši a přilehlé bahnité kaluži. Tentokrát to vzala i s ocasem, kterým doma nadšeně ometla vyleštěné zrcadlo dřív, než jsme si stihli vyzout boty a psici nahnat do koupelny.

Dárky rozdané po večeři vzbudily nadšení- hromada báječných šustivých papírů, do kterých kocouři skákali šipky- a psice dostaly zmenšeninu tenisáků, navíc ty míčky pískaly. Nějak mi nedošlo, že je to přesně ta velikost, co hladce zajede pod skříň... a tak jsme značnou část večera strávili dolováním oslintaných míčků, které už ani nepískaly, jako spíš čvachtaly. Když jsme je nenápadně uzmuli a schovali do skříňky, psice konečně odpadly, ale ráno Borůvka neomylně zamířila tam, kde byly schované- jak to ten pes věděl?

Kocouři taky nezaháleli. Sežrali ještě během večeře část vánočního cukroví a dorazili to v noci- hlavně rohlíčky s karamelovým krémem by se zřejmě měly zařadit do běžného kočičího jídelníčku. Jednomu ze tří králů v papírovém betlémě ukousli kus hlavy (operace izolepou již byla provedena) a zejména Oriáš má zvláštní přístup ke svíčkám. Když najednou zasmrděly spálené chlupy, přistál před námi naštvaný kocour, který si z chlupů na tlapce vykusoval červený vosk. Nebyla to první prozkoumaná svíčka, nejhůř se z ubrusu prala ta hnědá s karamelovou vůní- byla sice ve stabilní skleničce, ale Oriáš ji převrátil jako trest za to, že pálí.

Na první svátek vánoční jsme museli odjet, ale přijeli jsme druhý den dřív než obvykle a s děsem v očích. Kupodivu se moc katastrof nekonalo. Pomíjím okousaný darovaný biskupský chlebíček politý jakousi kakaovou polevou- kočky ho sice načaly, ale je zřejmě moc „dobrý“, protože ho jen načaly a nechaly ležet. Jo, kdyby to byly crosissanty... z těch by nezbylo skoro nic. Zbytek klubíčka s vánoční stužkou umně propletený přízemím domu nepočítám mezi katastrofy.

Mezi svátky byla zvěř nadšená, že jsme doma. Přiznávám, že když jsem ráno otevřela oči a na rozloženém žehlicím prkně Kilián visel za drápy a dělal shyby, mírně jsem se vyjevila. Pokusy ukrást cokoli k jídlu už nás ani nerozčilovaly.

Silvestra jsem se poněkud obávala. Já sama ho moc ráda nemám. Ale bydlíme ve vesnici, kde si lidé na petardy moc nepotrpí. První prásknou kolem šesté (rodiče s dětmi), pak o půlnoci (všichni) a v půl jedné je velký profi ohňostroj odpalovaný až za vsí. Největší rachot o půlnoci psice prospaly, Oriáš proseděl naštvaně pod pohovkou a Kilián nadšeně sledoval z okna. Psice jsou vytrénované podzimní střelbou na špačky ve vinohradech, ale Kilián mě překvapil :)

Prvního ledna ráno bylo zjištěno, že kocouři přes noc roztrhali pytel s odpadky neodnesený do popelnice. Vyrobili díru v místě, kde cítili kosti z polívky. Přišli jsme na to snadno- ráno Borůvka seběhla ze schodů a uslyšela jsem ji něco přežvykovat, co jí divně chrastilo o zuby. Kocouři zřejmě vyvařené tvrdé kosti z kotlety považovali za nejedlé a pečlivě je odložili bokem. Psici byla kost odebrána, k popelnici jsem letěla ještě v noční košili a říkala si, že příště musím dohlídnout... Kocouři snaživě skákali Kačce po rozložených výkresech do školy, Oriáš zkusil při výpadu z pohovky načechrat Borůvce číro na hlavě a já jsem objevila, že stepování kočičích drápů po noční košili mi na ní potrhalo vlákna a košile se začíná rozpadat.

Jak na Nový rok, tak po celý rok. Máme se na co těšit.

Publikováno na Dedeníku