Taková normální procházka

V sobotu jsem dala kynout těsto na buchty a vyrazila jsem se psy ven. A šla jsem trasou, na kterou jsem se už dlouho chystala.

Je to příjemná procházka. Vede mezi poli, kolem lesíka, vinohradu a u mostu se stočí a vede podél trati. To není problém, vlaky naše psy neděsí a od malička je pro ně trať zakázaná zóna. Jen tlapkou vstoupí do trávy pod náspem, a už dostanou upozornění, že tam rozhodně ne.

Nešla jsem tudy rok. Před rokem jsem si totiž právě na téhle pětikilometrové procházce všimla, že Borůvka nestíhá, a pak se všechno už jen horšilo. Potom jsem měla doma malé štěně a nechtěla jsem procházky přehánět, pak přišla horka... prostě pořád něco. Až teď o víkendu jsem si udělala čas a rozhodla jsem se, že je právě ten správný čas sem vyrazit. Vzpomínky už vybledly do přijatelného odstínu a Karamel mě stejně nenechá meditovat :) Její Veličenstvo Cukrátko má totiž tento týden sedm měsíců a puberta nám dost razantně klepe na dveře. Její pokusy o zdrhání tam, kam rozhodně nechci, mě dohání k šílenství. Pejska na mě vrhne pohled „ale vždyť já slyším“ a uteče opačným směrem. Kdybych nešílela hrůzou, když se řítí směrem k silnici, s chutí bych ji cupovala na tříbarevné kousky.

Světluška se obvykle nechá zlákat a utéct aspoň zkusí. Ale má tolik rozumu, že vidí, jak mi jde pára z uší, a rychle se vrátí. Obvykle na tom vydělá, je nesmírně chválena, což Karamel, která se nacpe pod ruce komukoli, kdo někoho hladí, radosti nepřidává.

Pořád čekám na toho kavalíra, co bude postrádat lovecké instinkty- prý takoví existují! Nevím kde, nebo mám výjimečně šťastnou ruku na ty lovce. Karamel je schopna vrazit hlavu do vysoké trávy na mezi tak, že jí čouhá jen zadek, a Světluška zas s oblibou hrabe. Běžící myš patří mezi zážitky dne. No a běžící kocour je klasika :) Nemůžu se zbavit dojmu, že ho to v podstatě hrozně baví, jinak by na ty psy nečíhal rafinovaně ukrytý za třemi stébly trávy. A když mu Karamel cestou k misce ožvykuje uši, nijak hlasité námitky nemá. Ještě že tak :)

Dedeník 2016