Voda, bahno a kočkodlak

20.02.2014 12:56

„Je gaučák, je gaučák, je gaučák,“ odříkávám si v duchu mantru pokaždé, když přistihnu své načesané psy u něčeho silně špinavého.

Teď na jaře bylo potřeba ostříhat staré rostliny z jezírka. Stála jsem v holínkách v děsně studené vodě na mělčinách, ocvakávala staré stonky a listy a házela je ven. Maceška se velice zajímala o průběh prací, a tak se potulovala těsně na hranici hladiny, aby viděla, co dělám. Kdykoli jsem jí vyhýbala, málem jsem spadla do hluboké vody. Odešla až poté, co jí na hlavě omylem přistálo ohnilé rákosí. V tu chvíli jsme se podívala vedle sebe. V té ledové vodě stála Borůvka ponořená až po břicho a se zájmem sledovala, co tam dělám. Naprosto nechápala, proč ji ženu ven, když sama se v té vodě ráchám? Vzala to přes nehotový trávník -tudíž přes holou hlínu- a nanesla ji domů.

Po procházce se obě psice chodí občas opláchnout do jezírka na mělčinu. Jen bych je měla naučit se ještě utřít, aby mi nechodily kapat do pracovny.

Tuhle jsem šla se psicemi ven hned ráno, protože jsem měla hodně rušný den. Psice byly natěšené a venku se k nám ještě přidala kočka. Psice se ani nestíhaly honit, protože jedna musela průzkumně běžet vepředu a druhá vzadu dohlížet na kočku.

Kočka se zájmem obhlížela to, co psice očuchávaly, ale kdyby měla obočí, tak ho pozdvihne- co na tom ty strakatice vidí?

U ořechu, kde se kvůli kočce pravidelně vracíme (není zvyklá na dálkové pochody), zmizela Maceška ve vysoké trávě. Zavolala jsem na smečku, že jdeme dál, psice popoběhly a z vysoké trávy se ozvalo velmi hlasité mňoukání. Madam Máca se ukřivděně vyhrnula ven, že měním trasu. Pokračovala po polní cestě za psicemi, ovšem u šípku před bažantnicí jsem rozhodla, že se vrátíme. Kočku jsem musela chytit a poponést, aby to pochopila. Psice využily toho, že nemusí na Mácu dohlížet, a vletěly do největší louže s úděsným bahnem okolo, kde si daly pořádnou honičku, aby přece jen vybily energii. Asi nikomu nemusím vysvětlovat, jak vypadaly. (Je gaučák, je gaučák....)

Kočka mě potěšila tím, že se nesnažila jít prostředkem kaluží jako Borůvka se Světluškou. Zato měla snahu odbočit z cesty k zajímavé hromadě hnoje, odkud povely vyháním psice už od podzimu. Zařvala jsem, zastavila psy, kteří se hrnuli taky podívat, co je u hnoje nového, a Máca pochopila, že tudy asi ne. Hodila zpátečku a zařadila se zpátky do provozu na polní cestě.

Dál už to bylo jen pobíhání, očuchávačka, tu a tam zamňoukání, ovšem na obzoru se objevil majitel jednoho z vinohradů a jeho černá špicka. Pán zalamentoval, že vidí kočku, a špicka ji bude honit. Jenže ta zatím měla plné tlapy práce s tím, aby se vyhnula oběma strakaticím, protože se jich bojí (jsou sice jen poloviční, ale prý je problém v tom, že jsou dvě. Dřív byl problém v tom, že je Borůvka malá, teď je to o počtu. Proto tu moc psích kámošů nemáme.) Špicka se oběma psicím obloukem vyhnula, Borůvku jsem napomenula, ať se k ní nehrne, když se jí pejska bojí- nechala toho okamžitě- a špicka běžící volně za pánem na kole se vydala k Macešce. Maceška před ní popoběhla, ale usadila se vedle cesty. Špicka si jí ani nevšimla. Máca zřejmě vypadala jako strašlivý kočkodlak doprovázený dvěma strakaticemi, které pořád děsivě vrtí ocasem.

Domů už došly všechny tři spořádaně, Maceška se držela u nás, až v důvěrně známém revíru to brala přes předzahrádky.

Ví vůbec ta kočka, že není pes? 

 

Matylda

 

Vyšlo na Našem Zvířetníku v květnu 2013