Cyklisté, běžci a ti druzí

Karamelka roste a tu a tam i rozum bere, ale pořád jí zůstává vlídné oslovení Raplík.

Dokázala jsem s ní natrénovat, aby běžce a cyklisty nepronásledovala, ale zatím nejsem schopna hnout s tím, že je nadšeně vítá.

Celá scéna začne tím, že Karamel hraje to, jak ji kolem dokola kromě čuchání nic nezajímá. Ve zlomku vteřiny se přepne do módu „tý jo, lidi!“ a startuje z nuly na sto. Pokud nestihnu upoutat její pozornost před přepnutím, ohluchne. Můžu si řvát a hulákat, jak chci, obvykle je to něco ve stylu: „Stůj! Nechej! Fuj! Neskákej! Nechtějí si hrát!“. Podotýkám, že jinak poslušná Světluška vystartuje úplně stejně, protože Karamelčiny nápady považuje za výjimečně kvalitní a nerada by o něco přišla.

Ve výsledku proti lidem letí dva mlčící strakatí psi (kvíkáním vítají jen dobré známé) s vrtícími ocasy a za nimi se s hulákáním jako na lesy řítím já. Naštěstí jsou místní psoznalí a mají pochopení, navíc bez vodítka je mám jen mimo civilizaci, tedy na poli a ve vinohradu za vsí. Vždycky se strašně omlouvám a psům spílám, ale mám dojem, že je to vlastně baví, i když následuje povinná chůze na vodítku. Naštěstí jsou strakatice natolik odlišné od ostatních místních psů, že si je lidé pamatují. Onehdy jsem se omlouvala jedné mamince, protože psi jí lítali kolem dětí a snažili se vnutit. Jen mávla rukou a řekla, že ví, že mám hodné psy, tak si nedělá starosti.

Aspoň to...

Dedeník 2016