Ehm, je ta miska volná?

Pro mé psy patří miska s krmením mezi základní místa jejich vesmíru. Mají je postavené asi půl metru od sebe a nikdy mě nenapadlo, že by to mohlo být jinak- někteří lidé mi třeba doporučovali, že každý pes má žrát v jiné místnosti. Jen tu a tam jedním očkem mrknu, že se věnují pouze a jedině té své misce- a pak je to v pořádku.

Světlušku vyškolila pažravá Borůvka, že krmení se musí zhltat. Karamelku to už naučit nestihla, proto trojbarevná psice žere jako dáma, nehltá, ale přesto čenich z misky nevytáhne, dokud neobjede jazykem dno, aby vyhmátla všechny drobky. Světluška už zatím netrpělivě postává vedle a čeká, jestli se Karamelína neslituje, neudělá se jí špatně, nevyhodí zrnko rýže ven z misky, kde by to ubohá bílohnědá okamžitě slupla, protože už týden nežrala, dejte pani tomu děcku ubohýmu... :)

Ráno dostaly do misky nejen obvyklou porci, ale ještě trochu ovařené zeleniny (v lednici uvadal kus brokolice, tak byla nasekána na kusy a k ní se přidaly ještě plátky mrkve). Světluch zhltala, co mohla, a pak opatrně sbírala kousíčky mrkve, co Karamel občas vylítly z misky. Věděla, že se na ni dívám, a tak se tvářila pokud možno stále hladově (pořád mluvíme o té mrkvi s brokolicí).  Karamelína už měla v misce jen tu zeleninu a hladově ji soukala do sebe. Pak jsem udělala chybu. Zalovila jsem v hrnci a vytáhla kus mrkve. Karamel vyrazila od misky s přesvědčením, že Světluch nabízím něco lepšího, zatímco Světluška obeznámená s Karamelčinou raketovou rychlostí pohybu se zcela pragmaticky vrhla na její misku a sebrala jí kus mrkve. Obě byly odkázány na svá místa a Světluch pak už jen žalostně sledovala, jak Karamel do sebe souká kus košťálu z brokolice. Chuděrky hladové... :)