Konec léta u kavalířích slečen

Tak už je to tři týdny, co máme doma Světlušku. Za tu dobu toho stihla dost- přesvědčila Borůvku, že to otravné štěně je tu napořád, zúčastnila se velké oslavy (kde musela počkat tři hodiny zavřená v cizím domě, protože oběd se konal v restauraci, ovšem s Borůvkou se to zřejmě dalo přežít) a strávila tři dny na Zvířetnickém setkání v Podmitrově.

Pokud jde o sžívání s domácí zvěří, je mi sice občas původních obyvatelek domu trochu líto, co musí od Světlušky snášet, ale ony si  ji vždycky nakonec nějak srovnají.  Borůvku štěně tahá za dlouhé uši a onehdy jsme si všimla, že ji při běhu kousla i do ocásku. Ukecaná Borůvka následně udělá přednášku o slušném chování, ovšem dost často jen koutkem tlamy ucedí : „Nech toho!“  A sledovat přetahování psic o plyšáka je lepší než televize.

Polárka to taky nemá lehké. Světluška pořád nechápe, že je to jiný živočišný druh a snaží se ji vyprovokovat ke hře. To sice kočka neudělá, ale nechá si olizovat uši a tlapkou se ožene až tehdy, když jí Světluše začne ty uši okusovat. Ze začátku byla drsnější a jednou byla přistižena, jak vytaženými drápy drží vřeštící štěně za hlavu, ale zasáhl Kuba a vytřepal kočici za kožich. Od té doby si dává pozor, kde jsou hranice- přece jen jsou kavalíří oči dost zranitelné a kočičí drápy ostré.

Průhledové schodiště do patra je stále strašák. Světlušce se obvykle povede vyběhnout půlku, pokud zůstane v přízemí sama- a následně se tak vyděsí nad vlastní odvahou, že je zase seběhne dolů a rozkníká se, že ty děsivé schody fakt nezvládne.

Vůbec bych řekla, že je dost ukecaná, kníká, kvílí, fňuká a občas i zavrčí a štěkne- například když jí na terase lítal nad hlavou očividně nepřátelsky naladěný bělásek. A bohužel začíná zkoušet Borůvčino žvanění kolem všeho.

Taky okupovala všechny pelechy v domě. Borůvka rezignovala, občas vleze do nějakého svého (pelechy toho skřeta neuznává, nanejvýš deku v obýváku) a uléhá na strategická stanoviště na zemi nebo na pohovce. Venku je Borůvka vůdčí fenou, díky jejímu příkladu se mrňavka nebojí ani vlaku, který jí projíždí pod tlapkami pod železničním mostem. Borůvka to neřeší, a tak to Světluška taky neřeší.

V Podmitrově se Světluši líbilo, i když se zdržovala hlavně po Borůvčině boku, protože Borůvka ty obří psy znala a byla k nim vstřícná (pro Světlušku je skoro každý pes obr). Zato v lidech uměla kvíkáním účinně vzbuzovat lítost, takže ji každou chvíli někdo choval, a to jí dělalo viditelně dobře. Jen ta krkna panička si k ní raději dřepla. Borůvka mě na setkání doháněla k šílenství tím, že se pořád snažila oštěkávat koně, na kterém jezdila kolem místní slečna. Nevím, co se  v té strakaté hlavě odehrávalo, ale v té mé převažovaly myšlenky na uvázání psiska k nejbližšímu stromu.

Doma pak vzrušená Světluška ještě lítala jako torpédo, zato Borůvka ulehla hned a protentokrát se ke hře vyprovokovat nenechala. Další dva dny prospaly obě.

Matylda

Vyšlo na Našem Zvířetníku v září 2011