Maceška

Naše první kočka Polárka se prohání za Duhou a synek začal být nešťastný. Jak to, že nemáme kočku. Kdo se má pořád dívat na cizí kočky a přitom doma žádnou nemáme? Přiznávám, že přistěhování drzé myši do kredence tři dny po Polárčině zmizení naštvalo i mne.

Začala jsem se vyptávat po dědině, jestli někdo nemá koťata. Nebylo to správné období a ta odrostlejší byla buď v nových rodinách nebo zdivočelá tak, že se nedala chytit. Místní kočičí matky mě nasměrovaly na útulek Minaret v Bulharech u Břeclavi. Zavolala jsem tam, jestli nemají koťata- ovšem taková, která se nebojí malých psů. Koťata měli, ale ta se bála i lidí. Paní z Minaretu mi však nabídla zhruba dvouletou kočku, která bydlela nejdřív s bezdomovci a jejich psy, proto se psů nebála, a následně se po odchodu bezdomovců nastěhovala ke starému pánovi. Prý je mírná a čistotná. Sice jsem nejásala, ale souhlasila. Fotky v nabídce jsem se sice vyděsila, ale malá fotečka v galerii slibovala hezčí kočku. Měla jsem se ozvat po Novém roce, protože kočce chybělo očkování.

Po Novém roce jsem se domluvila na sobotní návštěvě a vyrazila s Kubou na cestu. V Minaretu nám ukázali zhruba dvouletou černobílou kočku- teda v té kleci byly černobílé všechny.  Měla jméno Krysta, prý odkojila svá i cizí koťata a byla jednou z těch koček, co se kastrovaly za peníze Zvířetníku.  Její koťata byla už umístěna, plašani byli ti cizí.  Krysta se nám líbila, a tak jsme si ji vzali. Paní nám pak ukázala celý útulek. Koček prý mají málo, starají se hlavně o psy. Kavalírka Světla vyhozená z množírny mi málem vehnala slzy do očí, ale byla dost uštěkaná. Nejvíc mě vzal za srdce desetiměsíční černý dogáček. Kdybych mohla mít velké psy, vzala bych si ho hned, ale čekali, jestli se ozve původní majitel.

Kočičku jsme dovezli domů a nechali psice očuchat transportku. Borůvka tu a tam výchovně zabublala, aby bylo jasno, kdo je šéf, a  Světluška nadšeně pištěla. Kočka, prozatím Kristýna, se schovala pod gauč, kam si za ní vlezla Světluše a lehla si vedle ní. Na krmení se kočička nechala vylákat ven. Ale to jméno mělo pořád něco společného s krysou, a tak jsem jí večer změnila jméno na Macešku.

Maceška se zabydlela celkem rychle. Pochopila, že jídlo je zaručené a nemusí ho sežrat všechno hned, při škrábání pohovky stačilo říct „Ne“ stejným tónem jako psicím a když vytáhla drápky u mě na klíně, vzala jsem ji za tlapku a zaťukáním na drápky ukázala, že chci, aby je schovala. Pochopila.

Světluška se Macešku stále snaží vyprovokovat ke hře, ale Maceška o to moc nestojí. Zato sundat kočku z klína a postavit ji na zem mezi psice znamenalo  to, že se na ni obě strakatice symbolicky vrhly. Polárka vždycky utekla, Maceška si sedla a nafackovala oběma fenám. Ty byly tak konsternované, že odchod kočky se zdviženým ocasem ani nekomentovaly.

Macešku mám doma týden. Kočičí záchod používá vzorně, zježený kožich se uhladil a  černý pláštík na zádech skoro hází zrcátka. Vztah se psy koča neřeší a psice taky ne.  Maceška se povaluje různě po domě a občas procválá kolem, když honí korkový špunt z vína nebo list z benjamínu.  Mazlí se s razancí bombardéru- čumákovky dává tak, že člověku cvaknou zuby a následně si málem prokousne ret. Sice nehuláká a obecně se projevuje celkem tiše, ale během tří dnů začala vrkat, jak jsem byla u kočky zvyklá, a asi jí nějak došlo, že mňoukání na schodišti je slyšet i za třemi rohy.

Myslím, že si s Maceškou ještě užijeme.

Matylda

Vyšlo na Našem Zvířetníku v lednu 2012