O jedné staré čtvrti

Pocházím z Brna a během života jsem se v něm několikrát přestěhovala. Ale v dospělosti jsem se vrátila do čtvrti, kde bydleli mí prarodiče a kde jsem strávila část dětství.

Je to chudá čtvrť- dominantou je obrovská, dnes zkrachovalá továrna, snad už někomu prodaná. Je ve velmi špatném stavu, ať se na ni podíváte, ze které strany chcete. Areál obsahuje velké tovární haly, kde se v létě nedalo dýchat a v zimě všichni cvakali zuby, jak říkává moje babička, která v ní pracovala skoro celý život na brusce. Práce jí zkřivila záda a studená kapalina proudící přes prsty zkroutila ruce, takže dneska skoro neudrží tužku. Továrna je zkroucená stejně, haly i malé provizorní budovy, na leckterých se propadá střecha a celek působí moc smutně.

V naší čtvrti žili hlavně dělníci. Dřív jsem bydlela v domě, který byl oficiálně postaven pro „městskou chudinu“ ve třicátých letech 20. století. Byl to byl 2+KK, docela komfortní, sice s pavlačem, ale každý byt měl svou vlastní koupelničku s toaletou. My jsme jen nechtěli topit v lázeňském válci, a tak jsme koupelnu přebudovali na plynovou karmu. Pak jsme se přestěhovali do bytu v domě postaveném pro úředníky spořitelny zhruba ve stejné době. Rozdíl je vidět na první pohled- žádné pavlače, na každém patře dva byty, koupelna byla obložená skleněnými kachličkami (bohužel byly zničené a musely se vyměnit), dva velké pokoje byly pro panstvo a malý pokojíček pro služku, kam byl ještě zavedený zvonek. Na chodbách domu je krásná mozaiková podlaha. Dům má prádelnu a sušárnu kupodivu na půdě a ne ve sklepě, jak bývalo zvykem. V té naší je ještě všechno původní vybavení, včetně několikero dřevěných necek. Coby dům pro honoraci se dvěma vchody má na vedlejším domě na střeše terásku na opalování se sprchou- leckteří obyvatelé domu si ještě pamatují, že se tam jako děti chodili slunit. Dneska je všechno zrezivělé a zničené, protože pracující se v minulých dobách neměli co opalovat a flákat, leda někde pěkně hromadně na koupališti. Což je škoda, dneska by to možná byla i stavební památka.

Já jsem v téhle čtvrti pobývala často. Bývala jsem jako dítě hodně nemocná, a tak mě často hlídala babička- švadlena v domácnosti. Byla v okolí vyhlášená, měla vkus a dokázala kombinovat. Umřela, když mi bylo šest. Do dneška si pamatuji, že jsem s ní chodívala nakoupit do místní galanterie nitě, knoflíky, zipy, křídy... Jako holčičku mě fascinovaly krabice s přízí Sněhurka. Na víku byla namalovaná Sněhurka a sedm trpaslíků. Tu poslední potrhanou krabici po babičce jsem měla ještě spoustu let doma, i když už jsem byla dávno dospělá. Měla na sobě napsaná jména trpaslíků, která mě v dětství učil strýc- Prófa, Stydlín, Štístko... a nejmilovanější Šmudla.

Náměstí, dnes vyspravené, bývalo vždycky plné stromů, jenže kdysi tam někdo dal po moderním způsobu asfalt. Kořeny obrovských stromů asfalt zvedaly, dělaly na něm vlny, které nahoře praskaly a vyrůstala z nich tráva. Dneska je náměstí vydlážděné a plné vzrostlých lip, ale já tam to černé vlnobití vidím dodnes.

Na náměstí býval rohový obchod, po kterém je dnes jen památka v podobě zazděných dveří. Bylo to dárkové zboží, kde pro oči dítěte prodávali ty nejúžasnější poklady. Jednou mi v něm babička koupila proutěnou kolíbku na panenku-plaváčka. Kdybyste nakoukli do skříňky s hračkami u mých rodičů, našli byste ji tam i dnes. Je krásná a vykoukla z pytle starých hraček schovaných na chalupě neporušená. Jen panenka se ztratila, ale v tom pytli byla jiná panenka stejné velikosti, jen o pár let mladší, a ta v ní spává dodnes.

Některé obchody se úplně ztratily a jiné zůstaly nebo se obnovily. Řeznictví na rohu, kam jsem s babičkou chodívala, je tu stále. Obchod s textilem, kde mi babička kupovala punčocháčky, je pryč.Bývaly tu dva fotografické ateliéry a uživily se oba, ale postupem času zmizel jeden a v devadesátých letech i druhý.

Pamatuji se, že tu bývalo kino, klasické předměstské s tvrdými sklápěcími sedadly bez jakéhokoli čalounění, kde lístek stál pár korun. Naše poslední návštěva v něm byla značně dramatická- bouřka vyhodila pojistky široko daleko, divákům oznámili, že se hrát už nebude a vyšoupli nás ven do úděsného lijáku. Než jsme doběhli domů, neměla jsem na sobě suchou ani nitku.

Druhé kino, prý úděsnou blešárnu, jak říkali moji rodiče, přeměnili na dabingové studio. Jako studentka jsem tu potkávala známé brněnské herce, kteří si odběhli ven zakouřit nebo koupit něco k snědku. Dneska je ten prostor zavřený a údajně v dezolátním stavu.

O benzinové pumpě vím jen z doslechu. Její zbytky si matně pamatuji z dětství. Pumpu kdysi obsluhoval můj pradědeček, starý pán se silnými brýlemi, ale bývalý zápasník a silák. Jednou jej přepadli 3 mladí kluci a chtěli peníze. Starý pán jim řekl: „Chlapci já mám strach.“ „No, to bys měl mít, dědo.“ „Ale já má strach o vás.“ A seřezal je.

Je to stará čtvrť s nedobrou pověstí, kdysi tu bydlívala brněnská „plotna“, nejchudší a kriminalitou poznamenaná obyvatelstvo, před lety sem sestěhovali nepřizpůsobivé lidi. Když jsem se sem před dvaceti lety stěhovala , byla to čtvrť starých lidí. Dneska se už obyvatelstvo obměnilo, ale leccos zůstalo při starém. Ve staré zástavbě prý nelze najít prostor pro dětské hřiště – to jediné velké dávno spolkla ta dneska rozpadlá továrna. Takže si děti hrají ve dvorech domů jako kdysi- maminky jen vykouknou z okna a vidí na ně. Žijí tu i staré paní, co nahradily legendární domovnice, neuklízejí, ale žádné pokřikování a otloukání zdí míčem nikomu neprojde.

Ze starého hřbitova vznikl jediný parčík v okolí. Jenže je na kopci, jako bývala většina starých městských hřbitovů, a tak si tu fotbálek nikdo nezahraje. Ze hřbitova zbyla jen pamětní deska. Zato jako na jediném kopci v okolí se tu při sáňkování sejdou úplně všichni.

Ta stará čtvrť si zachovala svého ducha, v dobrém i zlém. My to víme.

Matylda

Vyšlo na Zvířetníku - Neviditelný Pes v lednu 2010