O jednom talíři

Byl jednou jeden talíř. Ne na jídlo, ale dekorační, k pověšení na stěnu. Dostala ho prababička jako svatební dar. Pak praskl a někdo ho slepil. Prababička už byla po smrti, když si mí rodiče pořídili chalupu a talíř odvezli tam, protože se jim tam hodil a děda ho chtěl konec konců kvůli té prasklině vyhodit. V pubertě se mi strašně nelíbil a chtěla jsem, aby ho rodiče vyhodili, jenže maminka si ho chtěla nechat jako vzpomínku.

Uběhla spousta času a já jsem začala učit angličtinu v kurzech pro dospělé. Měli mi povyprávět o svých sbírkách. Vždyť každý něco sbíráme, ne? Někdo celý život totéž, jiný se po pár letech nadchne pro něco jiného. Já jsem jako dítě sbírala známky a pohlednice, v dospělosti jsem si pořídila benátské a jiné masky a taky vlastním 22 porcelánových panenek -nesmějte se, mám zastydlé dětství :-)).  Nikdy jsem vlastně nesbírala věci s velkou hodnotou, ale to, co mě v té době vzalo za srdce.

Jedna padesátiletá paní vyprávěla o sbírce keramických talířů. Obvykle mívají přírodní motivy (květiny, ptáci, motýli...). Pocházejí z malé keramičky v Olomučanech u Blanska. Patřila bratřím Schützovým a výroba v ní trvala jen několik desetiletí, proto má zdejší keramika velkou sběratelskou hodnotu. Továrnička vyráběla i užitkovou keramiku, ale paní sbírala konkrétně ty dekorační talíře. Vyprávěla nám, jaký sehnala v poslední době (tuším byl s volavkou) a jakou z něj má radost.

Jeli jsme na chalupu a při umývání nádobí jsem mamince vyprávěla o tom, co lidé sbírají. A jen tak náhodou jsem ukázala na slepený talíř po prababičce. „Vyprávěla o něčem takovém. Odkud je vlastně tenhle?“

Odložila jsem utřený hrnek a sundala talíř ze zdi. Asi už sami uhodnete, co jsem si na druhé straně přečetla...

Matylda

Vyšlo na Zvířetníku - Neviditelný Pes v květnu 2009