Polárčí noc má zvláštní moc...

A kočku nepřepadá smutek, ale potrhlé nápady.

Včera jsem Polárku urazila tím, že jsem ji vzala na veterinu na odčervení. Sotva uviděla přepravku, začala se nenápadně ztrácet. Jenže byla odlovena a přes hlasité protesty odvezena na veterinu spolu s Borůvkou, které vet pro změnu čistil anální žlázky. Doma se kočka chvíli tvářila uraženě, pak sežrala část kapsičky a hlasitě žádala vypuštění ven. Vypadla a zmizela. Po deváté jsem ji začala volat domů. Nic. Tak jsem to zkusila ještě v jedenáct, když jsem šla spát, ale zase nic. No, třeba je jen někde o kus dál a pak se schová u sousedů pod terasu, odkud vylézá dost často.

Ve tři ráno jsem se probudila a šla se napít. Mrkla jsem ven. Kočka nikde a poprchalo. Pro jistotu jsem rozsvítila a šla ven zavolat. Najednou jsem měla pocit, že slyším Polárku ječet. A dost daleko. Ve vesnici bylo naprosté ticho, a tak jsem zavolala ještě jednou. A opravdu to vřeštěla naše kočka. Ježíšmarjá, určitě někde leží, mokrá, se zlomenýma nohama nebo něco- jsem mistr katastrofických scénářů- vždyť jinak chodí na zavolání jako pes. Nacpala jsem noční košili do džín, hodila na sebe flísovku, vklouzla do pantoflí a přes zahradu vyrazila ven.

Šla jsem po zvuku jekotu. Občas jsem začičala a Polárka přidala na intenzitě. Zvuky mě vedly za fotbalové hřiště k cestě. Naštěstí až tam mě nedovedly. Zjistila jsem, že naše praštěná kočka nějak vlezla do zamčeného přístřešku s kuželníkem, který je z vysokých prken, jen vchodová brána je z pletiva. U ní seděla Polárka a ječela jako na lesy: „Já jsem tadyyy.... zavřenáááá... nevím, jak veeeen...“ Zkusila jsem přístřešek obejít, ale díru, kterou vlezla dovnitř, jsem nenašla. Polárka se zatím pokoušela propasírovat skrz pletivo, občas vyskočila na stůl nebo na lavici, které tam jsou pro pohodlí hráčů připraveny- za letních večerů bývá dost obsazeno.

Bylo mi jasné, že sama ven nevyleze. Šplhat po pletivu a snažit se procpat skrz mezeru mezi bránou a stříškou jsem považovala za poslední možnost. Konec konců, v půl čtvrté ráno a v pantoflích....

Napadlo mě udělat můstek z prkna, po kterém by kočka vylezla. Vrátila jsem se na zahradu pro staré prkno. Řev v kuželníku se zatím zdvojnásobil: „Kam jdeeeš... Šmarjáááá.... Ty mě tady nechááááš...“ Měla jsem dojem, že to musí slyšet celá vesnice.

Škvírou nad bránou jsme prostrčila prkno a sklopila jedním koncem na stůl. Polárka se dál snaživě pokoušela procpat skrz oka pletiva a pořád vřeštěla. Musela jsem ji nějak dostat na to prkno. Ulomila jsem v křoví vedle kuželníku prut a ťukáním na stůl jsem ji nalákala nahoru. Pak jsem ťukala prutem o prkno. Polárka je sice praštěná, ale není hloupá. Vyběhla po prkně nahoru na vršek brány, odkud jsem ji za přední nohu stáhla k sobě. Sice se trochu mlela, ale už jsem ji nehodlala pustit. Prkno jsem tudíž musela nechat na místě a celou cestu jsme přemýšlela, co si řekne ten, kdo si toho ráno všimne. Doma se po mně Polárka válela a předla, až mi nakonec usnula na klíně. Zato mně málem adrenalin stříkal z uší ještě hodinu, takže jsem usnula až těsně před tím, než jsem měla vstávat.

Ráno jsem se plížila to prkno vytáhnout. Šlo to moc špatně, málem jsem na něj nedosáhla. Z toho vyplývá, že ve stresu člověk dokáže skoro nemožné. Naštěstí mě snad nikdo neviděl. Nicméně předvolání k podání vysvětlení, jak jsme se prknem pokoušela vloupat do kuželníku, stále nervózně očekávám.

Matylda

Vyšlo na Našem Zvířetníku v dubnu 2011