Pracovna

Naše přestěhování mi přineslo něco, po čem jsem celý život toužila- pracovnu. Je to nejmenší místnost v domě, ale to nevadí. Dřív jsem překládala v obýváku, kde mi za zády procházela celá rodina a nevlídně zahlížela, když jsem zakazovala pustit televizi (neumím se soustředit na text, když někdo mluví nebo zpívá, nesnesu ani puštěné rádio). Proto jsem většinou pracovala přes den, když byly děti ve škole a manžel v práci.

Dnes mám pracovnu. Přiznávám, že to byla první hotová místnost (teda skoro hotová, až na detaily typu natřené topení). Musím plnit termíny, i když v domě řádí zedníci a obkladači. Možná se trochu divili, když jsem si nahlas přeříkávala věty technického textu, který mi úplně neseděl, ale nehnuli ani brvou. A pro mne se z pracovny stalo útočiště Když bych ostatní radši neviděla, zalezu sem. Zařízení je skromné- psací stůl, otáčecí židle, počítač a část knihovny z obýváku (až budu velká holka, budu mít police na míru). A taky psí pelech. Tam chodí spát Borůvka, pokud mi neleží pod stolem. Jenže není jediná.

Když se mnou děti potřebují probrat něco veledůležitého, světoborného nebo prostě pokecat, přijdou si sednout do psího pelechu. Povídání v tom malém kamrlíku je jiné než třeba v kuchyni. Jim se všechno nějak líp povídá a já se i snad méně rozčílím, když jde o průšvih (v malém prosotru se hůř řve).

Výpočetní technika má také specifickou funkci. Jsem totiž jediná, kdo má (byť jen černobílou) tiskárnu. Takže děti mi z pokoje v patře pošlou na mejl referát a přijdou požádat o přečtení a zhodnocení. Pak si ho vytisknou do školy, i když na ten poslední Kuba potřeboval flash disk, protože doba přece jen pokročila a potřeboval prezentaci předvést. Byla zajímavá- na téma černé a červí díry (pokud jsme tohle v osmé třídě probírali, tak jsem asi chyběla).

Kačka studuje uměleckou školu, kde se hodně kreslí, a tak dostávají kreslení i za domácí úkol. Oněhdy jsem v pracovně seděla zírala do zdi, zatímco Kačka kreslila mé oko. Z profilu i z enface. To vše dvakrát. Hleděla jsem naprosto rozostřeným pohledem víc než hodinu a půl do zdi, aby byl úkol splněn. Ehm, vzaly jsme si k tomu trochu burčáku (s tím, že model vypil 90%) a pustily jsme si k tomu hudbu, aby to líp šlo. Na mé přání mi táta k narozeninám vytvořil CD s výběrem dle mého vkusu a dodaného seznamu. Kupodivu se líbí i dětem- Matuška, Vodička, Přenosilová, Suchý a Šlitr... Už má ty cédéčka dvě a mám slíbené ještě jedno!

Mám pracovnu. Moc jsem ji chtěla. Ale když se všichni hemžili v obýváku, což bylo často k vzteku, mělo to taky něco do sebe...

Matylda

Vyšlo na Našem Zvířetníku v září 2010