Prší

Prší. Už druhý den. Psice jsem ráno vyslala ven s Kačkou, protože pořád sedím a klovu do počítače. Přišly jen mírně zmoklé, ovšem bláto ze všech tří opadávalo. Kačka je vzala do koupelny, postupně osprchovala a vyslala ven. Rozradostněně dolítly za mnou a nadšeně otiskly na džíny mokré tlapky. Trochu se vytřely o pelech a rozběhly se po chodbě na kolečko chodba-kuchyň-obývák: „Hele, já jsem ještě mokráááá..... mokrááá.... nechytííííš.... nechytíííš,“ dokud nakonec neodpadly na pelech. Kočka spící na psacím stole úhledně jako dáma se protáhla a naznačila: „Já bych asi šla ven.“ Poslušně jsem vstala a šla jí otevřít na terasu. Maceška usedla do otevřených dveří, kterými jemně poprchalo do kuchyně, a s ocáskem ovinutým kolem pacek meditovala: „Já bych asi šla... teda prší tam, že.... no ale asi jo,“ a vykráčela ven rovnou do kaluže, kde znechuceně otřepala packy a radši to vzala po zídce. Šla jsem pracovat. Až jsem došla do kuchyně pro hrnek kafe, seděla za dveřmi viditelně naštvaná kočka. Pootevřela jsem, madam vklouzla dovnitř a začala ječet: „Mňááá, ty mě tam klidně pustíš, vždyť tam děsně prší, aspoň ty máš mít rozum, když ho nemám já,“ a s hudráním si nechal vytřít kožich na zádech. Psice si doběhly zkontrolovat, co se děje, Maceška si srkla trochu mlíka (na usmířenou za mou nezodpovědnost) a odkráčela. Než strakatice stihly zkontrolovat, jestli zbylá kapka mlíka není jedovatá, obsadila jim jeden pelech v pracovně. Borůvka si šéfovsky zabrala druhý a Světlušce nezbylo nic. Šťouchla packou do Macešky: „Hele, aspoň na kousek.“ Kočka pootevřela jedno oko a blahosklonně uhnula packami. Pelech je velký, vejdou se při troše snahy obě.

Odpoledne jsem postrkovala obě psice ke dveřím: „Běžte se vyčurat. Ne, Borůvko, fakt tam už neprší.“ Obě vyšly váhavým krokem ven, dokud nezjistily, že naší zahradou prochází sousedovic černý panter Mikeš. S řevem po něm vyletěly, Mikeš zrychlil a spokojeně se na ječící feny šklebil z vršku jejich terasy. Pak ho to přestalo bavit a zmizel. „Zmizel,“ zoufaly si psice, „je blbej!“

„Není blbej,“ zastala jsem se pantera, „je to potměšilec potměšilá, to jo, ale hlavně není hluchej! A vyčurejte se a plavte domů!“

Borůvka poodešla, vykonala žádané a s povzdechem trpitelky se loudala domů. Světluše měla spoustu starostí na zahradě, která kvůli terénním úpravám připomíná tankodrom a je tudíž samé bahno. Pustila jsem Borůvku domů, houkla na pubertální mládež, ať pak pustí Světluši, a šla dál psát. Po nějaké době vletěl do pracovny Světluše, za kterou zůstávala řada blátivých stop. Teď byla s řevem řada na mně. Zasněná mládež se podivila vzniklé situaci, ale nakonec s hadrem prošla celé přízemí, protože Světluška byla snad všude. A to má pršet i zítra....

Matylda

Vyšlo na Našem Zvířetníku v červnu 2012