Řídíš? Řídím!

Řídit může člověk spoustu věcí. Firmu, svůj život, auto, lidi kolem. Dostalo se mi ode všeho trochu.

Moje firma jsem já. Jako OSVČ si velím i se podřizuji. Udělím si dovolenou a zároveň jsem ráda, že ji dostanu. Samozřejmě tomu předchází doba, kdy se snažím sou práci vmanévrovat do situace, kde je podstatné hotovo, abych si při dovolené nemusela vyčítat, že práce není dokončená, nestihnu termín, měla jsme si víc pospíšit, k té kadeřnici jsem taky nemusela chodit v pracovní době (ale sama jsme si to omluvila). V poslední době se snažím omezit před dovolenou doháněnou práci po nocích, abych své pracně získané volno neprospala.

Řídím auto. Po deseti letech vlastnictví řidičského průkazu, kdy proběhla i kratičká epizoda s autem stojícím před domem, které jsem však vůbec nepotřebovala, jelikož do práce jsme to měla 5 minut pěšky, došla bída na kozáka- na mě. Po přestěhování se ukázalo, že se bez auta neobejdu. Byla mi zakoupena starší Fábinka-Fanynka a bylo mi řečeno, že mám začít jezdit. První cesty byly krátké a vždycky jsme se musela přemlouvat, abych vůbec vzala klíče od auta do ruky. Docházelo k situacím, kdy jsem z domu vybíhala ve starých džínách a mikině, jelikož přišlo odhodlání a bylo třeba nemařit čas- ještě bych si to mohl rozmyslet. Dneska se už nezabývám odhodláním, jen stavem benzínu v nádrži a hotovostí v peněžence- benzinka v naší vesnici je, ale bankomat ne a o stavu na účtu mívám jen mlhavé povědomí. Naučila jsem se počítat, kolik najezdím na rezervu a při startu Fanynky na varovné pípnutí hladového oka říkám „Ale já vím“ a šátrám po peněžence. Vozím v ní všechno. Peníze i doklady. Je do červena a já si potrpím na velké kabelky. Tuhle jsem jela na páteční nákup. Mrknu do kabelky, něco tam na mě červenohnědě juklo, a tak jsem v klidu hodila tašku do auta a odjela. U pokladny jsem naskládala velký nákup do nákupní tašky gigantických rozměru, sáhla do kabelky- a vytáhla červenohnědé pouzdro na brýle. Nevím, jakou rychlostí a na jaký rychlostní stupeň jsem se vracela ty 3 km domů, jisté je jen to, že hodně rychle. I naší proradnou vynášecí zatáčkou jsem prohučela, ani nevím jak. Peněženka ležela v obýváku uprostřed stolku. Popadla jsme ji a teď už v klidu jela znovu pro nákup. Opět jsem sáhodlouze vyskládávala  a naskládávala zboží u pokladny, ale paní pokladní se chápavě usmívala a sama připustila, že podobná situace se přihodila i jí. Domů jsme se podruhé vracela už bez uzlu na žaludku (nikdo mi peníze neukradl) a rozhodně povolenou rychlostí. Auto mi však dalo obrovský pocit nezávislosti, kterého bych se jinak nedobrala.

Rodinu řídím z nutnosti jako každá matka, i když bez valného nadšení. Spoustu činností bych dokázala oželet, pokud by je udělal někdo jiný, jenže nějak nejsou lidi.

Občas se nechám vytočit do otáček- pubertální děti se v tomto oboru stávají mistry. Někdy mám pocit, že mírně škodolibě sledují, jestli tohle matka ještě snese, nebo to s ní už opravdu třískne. Zatím jsem to ustála, ale ještě není všem dnům puberty konec....

Matylda

Vyšlo na Našem Zvířetníku v únoru 2011