Stěhování

Letos jsme se po lecjakých rodinných trablech rozhodli změnit bydliště. Mušketýr léta chtěl bydlet v domečku, ale já jsem mu to systematicky kazila. Až letošní jaro mě přimělo k zamyšlení, jestli dělám dobře? I když jsem v naší staré čtvrti bydlela ráda, okolí se stále zhoršovalo, až jsem došla k tomu, že na stěhování něco je. K rozhodnutí značně přispěly Kubovy problémy ve škole s chováním některých spolužáků.

Kupodivu jsme se nezabývali tím, jak změnu ponesou děti (konec konců, oba měli po prázdninách nastoupit na novou školu- Kuba na šestileté jazykové gymnázium a Kačka na textilní školu na vysněný obor návrhářství), nýbrž tím, jak změnu ponese náš pes (což dělalo starosti i mým rodičům). Konzultovala jsem to už na Doksech s naším Lucíškem, která mě ujistila, že Borůvce to bude jedno, hlavně že tam budeme my- náš hysterický rodinný závislák i na Doksech předvedl, co umí, pokud se smečka rozejde. A měla naprostou pravdu.

Během bylení byla Borůvka zmatená. Balili jsme věci, ale na výlet se nejelo. Všichni jsme byli nervózní a v té chlupaté hlavě očividně šrotovalo, co se bude dít. Proto jsem ji odvelela k mým rodičům dřív než děti. Tam to znala, babička milená vařila poctivě kuřecí maso a dědeček chápal, že na rohové pohovce je místo v rohu její (doma by jí něco podobného neprošlo). Jelikož je zvyklá spát nám v nohách postele, způsobila babičce několik nočních můr na téma mafiánského pohřbu se zabetonovanýma nohama, když jí ulehla na duchnu.

Takže jsme se stěhovali s pomocí davu kamarádů do 30 let starého domečku, kde před cca 10 lety proběhla částečná rekonstrukce, bez dramatické psí asistence. Potichu podotýkám, že když jsem za sebou zaklapla naposled dveře našeho bývalého domova, oba puberťáci se rozbrečeli. V tom bytě se Kuba narodil a Kačka se tam nastěhovala, když měla rok. Nicméně před nimi byla idea vlastního pokoje, kde ten blbec/blbka už nebude otravovat. Po měsíci můžu říct, že si Kuba docela zvykl, ale s Kačkou je to těžší.

Bydlíme ve větší vísce, kde je základní vybavenost (sámoška, řezník, zverimex, pošta a dobré vlakové spojení do Brna- cca 20 minut). Borůvku necháváme proběhat ve vinohradech a pro rohlíky jezdíme na kole. Do nejbližšího městečka je to cca 4 km- lze i na kole, všude jsou tu cyklostezky, ale bylo mi řečeno, že musím začít řídit auto (řidičák mám už 10 let). A tak jsem dostala Fábinku-Fanynku. Nikdy jsem sama neřídila, až doteď. Moje první jízdy míří do nejbližšího okolí- supermarket, zahradnictví, místní obchody. Tady na mě naštěstí nikdo netroubí, když mi to na křižovatce chcípne.

Tady na vesnici se ukázalo, jak je Borůvka poťouchlá. Pokud s ejí venku něco nelíbí, jednou ňafne. Zbytek odeřvou ostatní psi kolem. Borůvka sedí na terase s nakloněnou hlavou a výrazem: „Slyšíš, jak ti magoři řvou a ani neví proč?“

Zatím si zvykáme. Žijeme na staveništi, protože bylo potřeba předělat vodu a část topení, taky celé koupelny. V srpnu jsem se v noci na zahradě sprchovala zahradní konví, jenže pak se ochladilo. Ovše řemeslníci jsou stále zaneprázdněni a o stížnostech na ně bych dokázala napsat román v délce F.L. Věka.

Borůvka si v podstatě zvykla po dvou dnech. Dětem to jde hůř, Kuba už dvakrát usnul ve vlaku a přejel tu správnou stanici  (jednou o tři), takže skončil v neznámé dědině, odkud se pracně vracel. Ale ve 13 letech je to dítě šikovné a zvládá to.

Proto se už o víkendech nehlásím „“Dobré ráno z Brna“, nýbrž „Dobré ráno od žabek“. Bydlíme totiž v obci Žabčice. Dřív od hus, teď od žabek. Zvířecí tradice byla dodržena.

Matylda

Vyšlo na Našem Zvířetníku v září 2010