Světýlka

List v kalendáři ukazuje listopad, venku je brzy tma a já začínám rozsvěcet světýlka. Ne že by plamínky svíček při nástupu mlžných tmavých dnů moc pomohly se svícením, ale jejich teplé světlo mě neskutečně těší.

Plamen svíčky je tak nějak živý. Neexistuje způsob, jak ho nahradit- žádné „věrné“ elektrické světlo ho neumí napodobit. Svíčky jinak svítí na hřbitově a jinak svítí doma- tak nějak neokázale, teple a vlídně.

Mám ráda svíčky bez vůně a pokud už má mít vůni, tak bych prosila tu se skořicí a hřebíčkem- ta jediná je mi příjemná. Vzpomínám si, že rodiče mívali svíčku s vůní citrónu nebo borovice v takovém aluminiovém kelímku, který se vyměňoval ve skleněné dóze s víčkem- tehdy mi to vonělo, dneska už ne. Ale svíčky mám večer na stole ráda také.

Na konci listopadu přijde advent a s ním světýlka. Když už se musím vracet domů pozdě večer, užívám si adventní světýlka na okapech domů, stromečcích v předzahrádkách, oknech a kolem domovních dveří. Ty nejhezčí barevně neblikají, jen příjemně svítí. Když projíždím utichlými dědinami, vím, že za touhle zatáčkou budou modrá světýlka na stromečku a pak bílá kolem oken.... Jej, jak já se těším!