Už jste vyvenčili psa?

V časopisech i na internetu se rodičům obvykle doporučuje, aby se dítě pro zdravý rozvoj psychiky staralo o nějaké zvíře. Samozřejmě už nikdo nedodá, že pro zdravý rozvoj dětské duše bude nutno obětovat absolutně lenivé dny, příkladnou čistotu bytu (chlupy nebo peří, že) a občas nějakou textilii- rozkousanou- protože jí dítko zapomnělo na zemi (u nás mnoho kapesníků, několikery kalhotky a trenýrky, které padly za oběť štěněcím zubům), nebo ani nemusí být na zemi (spadlá peřina byla vtažena do osmáčí klece, kde v ní zvědaví hlodavci vyrobili díru zvící dvou dlaní). Rodič doufá, že dítě časem dostane rozum a to zvíře snad taky. Mám pocit, že psice ho dostala rychleji. Přesto jsou zvířata v rodině pobídkou k neustálému vylepšování disciplíny pubertální mládeže.

Šestnáctkrát řeknete slečně, že tu skříň má zavírat. No a pak se madam diví, že má tričko od chlupů, protože jí do neustále otevřené skříně chodí bivakovat kočka. Už skříň zavírá.

Padesátkrát můžu mladíkovi říct, aby se převlékl hned, jak přijde ze školy. Ale když navečer potřebuju nakapat psici do ucha a požádám ho, aby ji přidržel, přitiskne si ji umolousanou tlamkou na mikinu a pak se diví, že vzor na bílé mikině získal i jiné zajímavější odstíny, protože Borůvka na procházce zase ryla čenichem v myší díře a já jsem jí sice umyla nohy, ale hubu ne. Tudíž se mikina nedá druhý den vzít a musí si obléct tu „víc jetou“, což je společensky méně únosné.

A to nemluvím o tom, co psice dokázala jako štěně udělat s koženými gymnastickými cvičkami, které „někdo“ nechal pohozené po tréninku v pokojíčku na zemi.

Přesto trvám na tom, že zvíře v rodině má být. Děti se musí o svého zvířecího přítele postarat, nakrmit, vyvenčit, po venčení umýt tlapky a utřít. Samozřejmě to všechno se učí pod ohledem rodičů, ale časem to zvládají i výrazně mladší děti, než jsou ty moje, a určitě jim to jde velmi k duhu. Takové dítě má pak obecně dobrý vztah ke zvířatům, ví, kolik povinností pořízení zvířecího společníka obnáší. Zvíře to na druhou stranu oplácí svou přítulností a láskou. Pokud je mým dětem zle nebo mají splín či „nenáladu“ (v pubertě častou), snaží se jim pes nebo kočka věnovat svou přízeň. Když bolela nemocného Kubu hlava, ležel v posteli a vypadal, jako by měl chlupatou čelenku- kočka se mu ovinula kolem hlavy a tichoučce předla. Jinak má její předení spíše velkokapacitní hodnoty. Psice chodí nemocné dítě hřát pod peřinu.

Takže vřele doporučuji, i když... onehdy jsem přišla domů a na pohovce ležela moje patchworková ručně šitá deka (moje první, ty ostatní jsem zatím vždycky rozdala). Když jsem ji chtěla poskládat, zjistila jsem, že je poněkud vlhká. V domě se psem a kočkou člověk k něčemu takovému automaticky čuchne- ale byla jen prostě mokrá. Kuba nakoukl a na můj dotaz odpověděl: „Jooo... no Borůvka byla po procházce hodně špinavá, tak jsme jí osprchoval tlapky a břicho, utřel jsme ji, ale asi se potřebovala dosušit.“ Sice nejhorší vytřela do svého pelechu, ale zbylo i na tu deku.

No tak jo. Stejně prý nemáme lpět na materálních hodnotách a konec konců, měla bych jí tu velkou deku ušít vlastní. Na té psí dece totiž vytrvale spává kočka...

Matylda

Vyšlo na Našem Zvířetníku v únoru 2011