Ze salonní krasavice bahenní příšerou

Plemeno kavalíra jsem si vybrala, ještě když jsme bydleli ve městě. Přizpůsobivého psíka, bez příliš velkých nároků na množství pohybu. Weby chovatelských stanic věsměs tvrdily, že kavalír neudělá ostudu ani v luxusním hotelu, je to pes, který se přizpůsobí svému pánovi a celé rodině. Jen jeden se rozepsal o žravosti, kdy si kavalír dokáže posbírat i ovoce z keřů na zahradě a nepohrdne v podstatě ničím. Všechno je to pravda.

Ovšem běh života našeho zamířil na venkov a já jsme objevila další Borůvčiny skryté vlohy. Žádný web nic neříkal o tom, že zajíc pro ni bude zajímavý běžící aport (a naučit ji, že ho nesmí honit a musí se rychle vrátit, když ji volám, dalo dost práce), že vyhánění ptáků z křoví bude atrakcí dne, že se z ní stane fanatický norník, který hrabe v mezích u pole jako pominutý a při vhodné příležitosti se vyválí v mršině- ano, moje cimprlína, která ve městě tancovala mezi psími bobky, aby na nějaký nešlápla!

Z procházek si vodím tvora, ze kterého neustále obírám hrsti kudlibabek (profrčí křovím ve vinohradech a hned jich má plné břicho) a umývám tuny bahna (dokáže ho na sebe naházet značné množství vzhledem ke své velikosti).

Onehdy jsme šly po ránu na procházku- na naší terase pracovali zedníci a já jsem jim chtěla poskytnout chvíli klidu- Borůvka za nimi na terasu docházela a neustále jim cpala hlavu ke všemu, co dělali, aby viděla, co tam tak škrábe a skřípe. Proběhla se ve vojtěšce, nabrala směr na písčitou cestu, kam jsem jí ukázala, a vcelku vychovaně očichávala trsy na mezích. Na poli jsme se otočily, Borůvka se sice loudala za mnou, žrala trávu, ale v klidu poklusávala. Za chvíli jsem se otočila a zjistila, že stojím na cestě v lánu pšenice, která se mírumilovně vlní ve větru, ale po psovi ani památky. Zavolala jsem a nic. Zavolala jsem ještě jednou, ale bylo slyšet jen zpívající ptáky, viděla jsem vlnící se obilí, vlčí máky, chrpy, ostrožky, rmen- hele, tamhle se jeden rmen trochu víc mrská. Ano, koneček Borůvčina ocasu, z něhož čouhala opravdu jen špička. Hulákat jsme mohla, jak chtěla, psice měla hlavu vraženou v díře pod mezí a hrabala jak zjednaná. Když jsem ji za obojek vytáhla ven, ještě se tvářila ukřivděně. Z bílého čenichu jí opadávalo bláto a řasy kolem očí měly taky bahnitou maskaru (ano, odtud se bahno umývá moc dobře). Když jsme zavelela k odchodu, viditelně zaváhala, jestli by se k té díře neměla vrátit.

Takže už nemám elegantní slečnu. Mám bahnitou příšeru, která se jako dáma dokáže tvářit, třeba když si po ulehnutí na pelech podloží hubu polštářkem nebo když je vyvedena mezi davy a rozdává vlídné pohledy na všechny strany. To by jí pak to vyválení v chcíplém bažantovi nikdo nevěřil :)

Matylda

Vyšlo na Našem Zvířetníku v červnu 2011